Závěrečné slovo autora

Rokem 1994 končí moje předsevzetí prozkoumat a zaznamenat začátky a hlavní události Sokolské jednoty v Melbourne. V roce 1977 napsal Jan Waldauf v sokolském věstníku, že masarykovské maximum “státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodili”, platí i pro sokolskou organizaci, která: “udrží se jen věrností k ideálům z nichž se zrodila.”
V roce 1994 se účel a smysl Sokola Melbourne změnil. Vzdělavatelská a tělocvičná činnost se změnila podle stanov na “to promote, provide or carry out activities, facilities or projects for the benefit or welfare of the Czech/Slovak community in Australia and, in particular, in the State of Victoria and the Melbourne Metropolitan area”. Tedy úkol podstatně širší, patřící do společenské a sociální oblasti. Úkol jistě potřebný a užitečný a nepochybně přiměřenější krajanským potřebám. Je možné, že mnozí nesokolové-zakladatelé by řekli, že to tak chtěli od samého začátku. Je možné, že i sokolové-zakladatelé, kteří toužili po sokolovně by i s tímto posláním byli spokojeni.
Historie sokolské jednoty v Melbourne ale končí. Byla založena v roce 1950, po pěti letech odumřela, aby po dvaceti letech byla znovu oživena. Po nadšeném začátku, při budování Sokolovny a krajanského domu a příchodem lidí, jejichž zájem ležel jinde než v sokolské vzdělavatelské a tělovýchovné činnosti, sokolství v jednotě začalo pomalu odumírat. Ostatně právě tak jako i většinou ve světě a v republice. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Když se dívám kolem sebe, někdy si myslím, že trocha toho sokolského idealismu by určitě neuškodila. A nejen mezi Čechy. Právě tak s ohledem na ve světě kolem nás hrozivě rostoucí obezitu, i trocha toho tělocviku by nebyla tak zcela k zahození.
Po sokolské jednotě zůstává dům, který stále nese její jméno. A i to je snad dobře. Snad se někdo po letech zeptá: „What is it, that Sokol, dady?“ A snad se i najde někdo, kdo to bude umět vysvětlit.
Dá se říci, že odcházejícím zakladatelům se záměr udržet Národní dům podařil. “Mladá krev”, kterou se jim podařilo do Sokola přivést, skutečně odvrátila nebezpečí prodeje sokolovny a věnování výsledku dobročinným účelům, jak podle schůzovních zápisů někteří staří členové po několik let navrhovali. Nepochybně hybnou pákou se stal nově zvolený starosta Pavel Pospíchal. Dokázal se obklopit pomocníky nejen mezi členy Sokola, ale i mimo něj. Byla to zejména jeho vytrvalost s jakou o udržování a vylepšování Národního domu usiloval a jeho vedení a schopnost přesvědčit lidi kolem sebe, aby pomohli. Právě tak jako původní zakladatelé. Na rozdíl od nich, kteří byli motivováni vírou v sokolskou myšlenku, jeho motivací bylo vybudování českého a slovenského střediska pro společenské a sociální účely.
Ani zdaleka si nedělám nárok na to, že se mi podařilo dát dohromady kompletní historii sokolské jednoty v Melbourne. Nejsem historik, chybí mi základní znalosti historikovy metody. Snad se mi ale podařilo vytvořit jakýsi souhrn, základ na kterém by mohl skutečný historik stavět.
A snad se mi podařilo napsat i malé připomenutí, aby se všechny kteří se obětavě na práci podíleli nezapomnělo.
Procházel jsem časopisy, které jsem měl k dispozici. Zpovídal jsem přátele a známé a děkuji jim za jejich trpělivost. Prošel jsem také sokolský archiv a kroniky. Každý archiv je poznamenán tím, že jakýkoliv zápis je vždy tak dobrý, jak pečlivý byl jeho zapisovatel. Nepřekvapí proto, že archivy dobrovolných organizací, při neodmyslitelným střídání funkcí, trpí značným počtem „bílých“ neúplných a někdy až nesrozumitelně zkratkových míst. Některé záznamy jsou psány rukou a nejsou vždy snadno čitelné. Neúplnost záznamů a někdy i jejich protichůdnost se pak v sokolském archivu opakuje i na jiných místech. Všechny údaje jsem se snažil ověřovat z různých pramenů. Výjimkou jsou ovšem vzpomínky pamětníků, kterými je zápis jimi autorizován. Pokud v uvedených údajích najdete nepřesnosti nebo chybný přepis jmen – za což se předem omlouvám – napište mi o nich.
Aleš Nebeský