Úvodem

Bez hany a rozhodně bez zásluhy jsem se narodil do sokolské rodiny. Někde mám fotografie, kde v sokolském kroji „cvičím“ na sletu v roce 38. Bylo mi asi pět let a vůbec si to nepamatuji. Zato si pamatuji, že když jsme na sletu v roce 1948 po cvičení vycházeli se strahovského cvičiště, hned za branou nás chytali stroze oblečení pánové. Nelíbilo se jim, že jsme – bezmocně a možná pošetile – skandovali: Ať žije svoboda, Ať žije prezident Beneš.
Také si pamatuji, jak mi rodiče za války a zejména po únoru vštěpovali, že Sokol vzniknul na vlně „jara národů“ a že to není jen „hop na hrazdu“ a „v zdravém těle, zdravý duch“, že to byla a je i vzdělavatelská, nejen tělovýchovná organizace. Funkce vzdělavatele a náčelníka byly prý stejně důležité. Účelem bylo nejen dosažení fyzické zdatností, ale cílem bylo hlavně rozvíjení zásad rovnosti, bratrství, lásky k vlasti a pravdě, čestnosti, mravnosti, upřímnosti, družnosti. Dobrovolná kázeň byla základem a přijímání nových členů bylo velmi přísné - teprve po zkušební lhůtě mohli přistoupit ke slavnostnímu slibu.
To vše mělo prý vytvořit národní, revoluční vojsko. A tento záměr zakladatelů Tyrše a Fügnera pak Sokolové skutečně v legiích v první světové válce a i po ní splnili. Během druhé světové války pak byli mezi prvními v odporu a odboji proti nacistům a patřili k prvním, které komunistický režim zakázal. Smutným epitafem je, že myšlenky Sokola nezdolalo pronásledování v Rakousku-Uhersku, nacistická okupace a zničení organizace komunisty. Zato je ale zdolalo v hlavách a srdcích lidí 40 let komunistické vlády a jak se zdá, přežívaly více v exilu, než doma.
Po „sametu“ se Sokol a jeho myšlenky nepodařilo podstatně oživit. (Asi bylo příliš pošetilé doufat, že se vnuci – jak se někdy stává –vrátí k hodnotám svých dědů a pradědů.) V dobách první republiky měl Sokol přes milion členů a řadu jednot po světě. Dnes má prý v České republice 190 000 členů a jak je to ve světě – skutečně nevím.
To ale moji rodiče neví, ti věřili v nesmrtelnost sokolské myšlenky. Já osobně jsem se pak během poúnorových dvaceti let stal všestranným cynikem a jako takový jsem odešel do exilu. Je o mě dostatečně známo a nikterak jsem se s tím nikdy netajil, že nejsem fanda sdružování se za každou cenu. Po svém příjezdu do Austrálie jsem poznal řadu vynikajících lidí, ale jen někteří z nich se věnovali spolkové činnosti. Také velmi brzy jsem poznal pravdivost slov přátel mě z nejdražších, kteří mi říkali: „Jo, kamaráde, to je takovej typicky českej, maloměstskej Kocourkov“. Z praxe jsem skutečně získal dojem, že krajanské spolky žijí spory, které mi připadaly – při nejmenším – malicherné. Doma probíhala normalizace a tady se vedly většinou osobní spory a nebo spory o vepřovou s knedlíkem. Můj nezájem o krajanství se pak prohloubil, když později bolševiky doma napadla „geniální“ myšlenka o „úpravě poměru“ a příliš mnoho lidí, kteří nejprve tvrdili, že jsou „političtí uprchlíci“ začali odmítat pomoc disentu doma a vyslovovali přání, abychom jim s politikou vlezli na záda.
Přesto ale v Melbourne v polovině sedmdesátých let došlo k zázraku – oživení Sokola. To ale předbíhám.