Úvodem

Bez hany a rozhodně bez zásluhy jsem se narodil do sokolské rodiny. Někde mám fotografie, kde v sokolském kroji „cvičím“ na sletu v roce 38. Bylo mi asi pět let a vůbec si to nepamatuji. Zato si pamatuji, že když jsme na sletu v roce 1948 po cvičení vycházeli se strahovského cvičiště, hned za branou nás chytali stroze oblečení pánové. Nelíbilo se jim, že jsme – bezmocně a možná pošetile – skandovali: Ať žije svoboda, Ať žije prezident Beneš.
Také si pamatuji, jak mi rodiče za války a zejména po únoru vštěpovali, že Sokol vzniknul na vlně „jara národů“ a že to není jen „hop na hrazdu“ a „v zdravém těle, zdravý duch“, že to byla a je i vzdělavatelská, nejen tělovýchovná organizace. Funkce vzdělavatele a náčelníka byly prý stejně důležité. Účelem bylo nejen dosažení fyzické zdatností, ale cílem bylo hlavně rozvíjení zásad rovnosti, bratrství, lásky k vlasti a pravdě, čestnosti, mravnosti, upřímnosti, družnosti. Dobrovolná kázeň byla základem a přijímání nových členů bylo velmi přísné - teprve po zkušební lhůtě mohli přistoupit ke slavnostnímu slibu.
To vše mělo prý vytvořit národní, revoluční vojsko. A tento záměr zakladatelů Tyrše a Fügnera pak Sokolové skutečně v legiích v první světové válce a i po ní splnili. Během druhé světové války pak byli mezi prvními v odporu a odboji proti nacistům a patřili k prvním, které komunistický režim zakázal. Smutným epitafem je, že myšlenky Sokola nezdolalo pronásledování v Rakousku-Uhersku, nacistická okupace a zničení organizace komunisty. Zato je ale zdolalo v hlavách a srdcích lidí 40 let komunistické vlády a jak se zdá, přežívaly více v exilu, než doma.
Po „sametu“ se Sokol a jeho myšlenky nepodařilo podstatně oživit. (Asi bylo příliš pošetilé doufat, že se vnuci – jak se někdy stává –vrátí k hodnotám svých dědů a pradědů.) V dobách první republiky měl Sokol přes milion členů a řadu jednot po světě. Dnes má prý v České republice 190 000 členů a jak je to ve světě – skutečně nevím.
To ale moji rodiče neví, ti věřili v nesmrtelnost sokolské myšlenky. Já osobně jsem se pak během poúnorových dvaceti let stal všestranným cynikem a jako takový jsem odešel do exilu. Je o mě dostatečně známo a nikterak jsem se s tím nikdy netajil, že nejsem fanda sdružování se za každou cenu. Po svém příjezdu do Austrálie jsem poznal řadu vynikajících lidí, ale jen někteří z nich se věnovali spolkové činnosti. Také velmi brzy jsem poznal pravdivost slov přátel mě z nejdražších, kteří mi říkali: „Jo, kamaráde, to je takovej typicky českej, maloměstskej Kocourkov“. Z praxe jsem skutečně získal dojem, že krajanské spolky žijí spory, které mi připadaly – při nejmenším – malicherné. Doma probíhala normalizace a tady se vedly většinou osobní spory a nebo spory o vepřovou s knedlíkem. Můj nezájem o krajanství se pak prohloubil, když později bolševiky doma napadla „geniální“ myšlenka o „úpravě poměru“ a příliš mnoho lidí, kteří nejprve tvrdili, že jsou „političtí uprchlíci“ začali odmítat pomoc disentu doma a vyslovovali přání, abychom jim s politikou vlezli na záda.
Přesto ale v Melbourne v polovině sedmdesátých let došlo k zázraku – oživení Sokola. To ale předbíhám.

Založení Sokola 1950

Mám tu před sebou malou složku zažloutlého papíru. Na jejím vrchu je „Zápis ustavující valné hromady Tělocvičné jednoty Sokol v Melbourne“ s datem 11. 11. 1950.
Záznam uvádí, že schůzi zahájil v 17.30 br. František Váňa krátkým uvítáním a zahájil diskusi k navrženým stanovám. Před hlasováním o jejich přijetí, br. Kalina navrhuje 5ti minutovou přestávku, aby několik účastníků mohlo vyplnit přihlášky a jako členové měli hlasovací právo bez tradiční čekací lhůty pro příjem nových členů. Pak byl zvolen výbor. Prvním starostou Sokola Melbourne se stal br. Kalina a členy výboru byly zvoleni br. Koláček, Matys, Mikulčák, Kraváček. Šmula, Marek, Váňa, Severíny, Šelina, Urban, Vojtíšek a Vlk. Jednatelkou byla zvolena ses. Chaloupková a do výboru ses. Přibylová a Matysová.
Dále byla projednána výše členských příspěvků, doba a místo cvičení a odeslány pozdravné dopisy americkému Sokolu, Sokolské župě v exilu, br. Hřebíkovi a s. Provazníkové, jednotě do Německa a všem jednotám v Austrálii.
Třeba dodat, že Melbourne byl posledním z velkých měst v Austrálii, kde byly Sokolské jednoty založeny. Canberra, Darwin, Perth, Sydney a Adelaide sokolské jednoty již měli.
Dochované dokumenty vypráví o relativně bohaté činnosti, cvičení, jezdeckém oddílu, pořádání společenských setkání a spolupráci s ostatními exilovými organizacemi.
Patrně nejvýznačnější exilová spolupráce se uskutečnila v organizování protestních demonstrací v září 1954 při schůzích neslavně známého pražského profesora teologie J.Hromádky. Do Austrálie ho pozvala organizace Peace and Goodwill Assembly a skupina církevních funkcionářů angažovaných v mírovém hnutí. Prof. Hromádka pozorně naslouchajícím pacifistům vyprávěl jak křesťané v Čechách neshledávají nic neslučitelného s komunistickým režimem a že zná skoro všechny komunistické vůdce a ti všichni pravidelně chodí do kostela. A – samozřejmě – žádné pracovní tábory, věznění a procesy neexistují. To vše vyvolávalo protesty českých demonstrantů – k pohoršení organizátorů mírových shromáždění.
V neúplných záznamech z valných hromad je možné nalézt další jména nově zvolených členů výboru, např. br. Vosáhlo, Grosman, Švihla, Tér, Svoboda, Brychta a ses.Mašková, Matysová, Brychtová atd. Mimo to je možné se v záznamech dočíst patrně nezbytné stížnosti členů výboru na malý zájem členů. Pro mne dostupné dokumenty končí záznamem z roku 1955, kdy Sokol Melbourne měl 110 členů a konstatováním, že výborová schůze v červenci, srpnu a září se nekonaly pro nedostatečný počet členů.
Život sokolské jednoty byl ale také poznamenán rozpory nejen v Sokolské župě v exilu, ale i v Radě svobodného Československa. V první polovině padesátých let v exilu probíhal spor o tom, zda ti, kteří v poválečné době spolupracovali v Národní frontě s komunisty a nesli tedy „odpovědnost“ za únorovou porážku demokracie, jsou oprávněni vést exilové organizace. Útoky byly vedeny nejen proti politické reprezentaci (Zenkl, Rypka atd.), ale i proti reprezentaci Sokola (Hřebík, Provazníková atd.).
V roce 1951 se starostou melbournského Sokola stává br. Přibyl, který ale ještě před uplynutím volebního období rezignoval spolu s br. Bauerem, Smůlou, Šimůnkem a s. Přibylovou. V rezignačním dopise svůj odchod zdůvodňuje „stranickým zpolitizováním“ sokolské organizace, které odporuje tradici sokolské nadstranickosti.
Novým starostou se stal br. Vosáhlo, o rok později ho vystřídal br. Kalina, který spolu se s. Chaloupkovou zůstali ve funkci až do konce dokumentů. Poslední záznamy ještě uvádějí rezignaci jednatelky (funkci vykonávala po celých pět let) s. Chaloupkové. V té době došlo ku změně stanov v tom smyslu, že člen, který obdržel australské občanství, smí i nadále zůstat členem Sokola. S. Chaloupková píše, že to přeměňuje Sokol na krajanskou organizaci. Ona sama věří, že Sokol má být exilový a pro žádný jiný pracovat nemůže.
Přímé pamětníky se mi nepodařilo nalézt. Nevím tedy kdy přesně se výbor Sokola Melbourne rozešel.
Povrchně jsem prolistoval řadu čísel tehdejšího Hlasu domova. Nalezl jsem v nich oznámení bohaté činnosti Sokola Sydney, Ochotnického divadla v Melbourne, klubu Slavie a dalších organizací – jen o Sokolu Melbourne jsem žádnou zmínku nenašel. Doufám, že se najde někdo, kdo bude moci bílá místa doplnit.
Vím ale, že po příjezdu v 1968 jsem se doslechl jen o Sokolu v Sydney. K oživení Sokola Melbourne pak došlo až v roce 1975.

Obnovení činnosti 1975

“Máme zázračné novorozeně v Melbourne, máme tam nový Sokol, novou jednotu” – vzpomíná Vlasta Šustková na reakci náčelnice Sokola v exilu Marie Provazníkové (v časopise Čs. Sokola v zahraničí).
Svým způsobem to zázrak skutečně byl. Na první pohled z ničeho nic se skupina lidí rozhodla znovu obnovit Sokolskou jednotu v Melbourne a během jednoho roku získala něco kolem 250 členů. Členů nikoliv jen nostalgicky toužících po dávno minulých dobách, ale i – a hlavně – mladých členů přejících si nejen cvičit ale i oživit sokolské myšlénky o svobodě a demokracii, o slušnosti a pravdě.
“Ty první tři roky to byla taková „obrozenecká“ atmosféra. A cvičit se začalo hned po založení,” dodává Vlasta Šustková, která byla u obnovení Sokolské jednoty v Melbourne od samého začátku.
„Osobně se mi ten nápad líbil a vítal jsem ho, protože Sokol byl tradiční organizací již z domova. Také to začalo kolem tělocvičny a myslím, že to dobře fungovalo, lidé měli zájem.“ nezávisle mi vypráví Milan Hemala.
V Hlasu domova č.19. z 15.září 1975 vyšlo oznámení, že ”Melbourne bylo dosud jedním z mála středisek čs. uprchlíků, ve kterém nebyl organizován Sokol, resp. po založení (1950) a krátkém působení nevyvíjel žádnou činnost. Až nyní chce skupina nadšených sokolů a sokolek i mladých zájemců o Sokol tento nedostatek odstranit. Po poradě několika bratří a sester svolává proto Sokol na středu 24. září 1975 přípravnou poradu s přijímáním členských přihlášek ...”
Další vydání Hlasu domova č.20 (29.9.75) pak oznámilo: “Dne 24. září se sešlo 52 bývalých a nových sokolů v sále br. Tomečka, kteří po projednání formalit, shlédnutí filmových záběrů ze sokolského sletu v Chicagu a věcné debatě zvolili výbor, který má za úkol znovu zahájit činnost sokolské jednoty v Melbourne a udržet ji na výši, která by odpovídala slavné sokolské tradici, jak ji známe z domova a z některých jednot v zahraničí. Byli zvoleni tito bratři a sestry: starosta F. Vozábal, místostarosta K. Gráf, jednatel J. Petráň,.pokladník J. Šetek, zapisovatelka .J. Košarová, vzdělavatel dr. M. Hemala, náčelník V .Chaloupka, místonáčelník J. Tůma, náčelnice J. Tůmová (cvičitelky J .Hanzálková, J .Royerová, V .Šustková), zdravotní referent dr. F. Kopeček, zábavní referent B. Tomeček, tiskový V .Novák, referenti náborový a propagační J. Tůma a J. Kinda, členové výboru R. Kugler ml., A. Petráňová, J. A. Forester, E. Šetková, J. Gráfová, J. Hudeček, J. Marshall, M. Voborská, E. Svoboda, R. C. Kugler, V. Richter a F. Váňa.
Valná hromada rozhodla, aby do doby, než bude možno obstarat plně zařízenou tělocvičnu, konalo se cvičení každé pondělí od 8. hodiny večerní v místnostech br. I Tomečka (Dawn's Receptions, 316 Church St., Richmond, Vic.).
Ptám se co bylo před tím a jak k tomu došlo, kdo k tomu dal podnět ...
„Dozvěděl jsem se o dění kolem založení Sokola od Rudly Kuglera. Nevím to jistě, ale myslím, že podnět přišel od Vozábala“, vzpomíná Milan Hemala a Vlasta Šustková říká: „...jak se zrodil nápad Sokol obnovit? Já vlastně ani nevím kdo s tím přišel. Možná někde na nějaké zábavě, nebo snad i na Šumavě...Možná, že to způsobilo i několik nás mladých, zejména žen, které jsme sem po srpnu přišli, protože jsme chtěli cvičit. Byla myslím shoda okolností, že ta hrstka nás stále ještě měla Sokol v paměti z doby po válce, když jsme jako žákyně tam chodili cvičit.”
Milan Hemala pokračuje: „Z mého hlediska to bylo velice příjemné, člověk si spojoval trochu toho cvičení s tím, že se setkal se známými a popovídal si bez jakýchkoliv velkých formalit. To na tom bylo to nejlepší.“ Vlasta Šustková dodává: “My jsme chtěli cvičit a sejít se a popovídat si přitom česky. Pamatuji se, že restauratér Tomeček říkal že, můžeme cvičit u něj, ale bez nějaké organizace to nešlo. Podstatné ale bylo, že jsme se po založení Sokola měli možnost sejít a promluvit si česky a měli jsme důvod se sejít, zacvičit si. A přitom se oživovala i sokolská myšlenka.”
V Sokolském listu č.10 z října 1985 (k desetiletému výročí založení jednoty) píše V. Haramul: “V roce 1975 přijel do Melbourne br. Aleš Nypl ze Sydney, kde se již Sokol statečně rozvíjel. Při jeho návštěvě u Vozábalů se rozprava zabývala také tématem oběma bratřím blízkým – Sokolem. ... Br.Vozábal pak svolal 28 bývalých členů na poradní schůzi, která potvrdila jeho úmysl a svolala další schůzi, na nichž se dostavilo 35 členů. ... Během 14ti dnů byla svolána valná hromada, z které hrdě odcházelo 75 přítomných členů se sokolskou legitimací.“
Dá se tedy snad říci, že u základu obnovení činnosti jednoty byla nejen vůle nositelů sokolské myšlenky, ale i touha nově příchozích si zacvičit a obnovit sokolské ideály.
Další motivaci naznačuje Josef Kinda: „Jako kluk jsem sice cvičil na sletu v 1938 a pak tady jsem začátkem roku 1950 byl u zakládání Sokola v Canbeře, ale jinak jsem k Sokolu vztah neměl. Jen jsem vždycky podporoval české spolky. O obnovení Sokola tady v Melbourne jsem se nejspíše dozvěděl někde na Šumavě, tam jsme se hodně scházeli. Ono mi vůbec připadá, že ještě v těch sedmdesátých letech byli Češi nějak víc komunikativní. Snad si méně záviděli než teď. Já nevím. Ale když tehdy měl někdo nějaký dobrý nápad, tak se našlo dost lidí, kteří se přidali. Ale taky mi o Sokole mohl říci Pepa Kopecký – spolu jsme vlastnili parcelu, říkali jsme tomu „Zátiší“ ve Wonga Park. Tam se Češi také scházeli. Později tam i Sokolové měli pikniky a pod. Nu, bylo to české a tak jsem se přidal a dokonce jsem byl i v prvním výboru. Cvičit jsem ale nikdy nechodil. To si jistě pamatuješ i ty – pracoval jsem od rána do večera a moje manželka a děti nemluvily česky, nebylo to snadné. Však se to taky některým Sokolům nelíbilo a dokonce mi to i vyčítali. A tak pro mne Sokol skončil. Až do koupě baráku.”
Přidávali se ale i další – 15. 12. 1975 Hlas domova oznámil, že: “pí. Petrovichová a p. Vaněk předali Sokolu jako zástupci Čs. společenského a sociálního klubu v Melbourne, který ukončil svoji činnost, slavnostně čs. státní vlajku, čs. státní znak a pokladní hotovost $ 308,16 a oznámili, že se velká část členů likvidovaného klubu zapojuje do sokolské jednoty”. Později se k Sokolu ještě připojila taneční skupina Zach.
Aktivita jednoty se skutečně začala obdivuhodně rozvíjet.
Hned na druhé výborové schůzi koncem října začala příprava na IV. exilový slet v Curychu v 1976 (delegaci nakonec tvořilo 5 členů) a musela být vyjednána prostornější tělocvična v Ripley Grove, Caulfield. Počet cvičících pak stále stoupal (od 30ti až někdy i kolem 60ti mužů, žen a dorostu) do té míry, že před koncem roku musela být nalezena ještě větší tělocvična v Princes Hill High School, Nth. Carlton. Začátkem prosince počet členů Sokola dosáhl 137.
Hlas domova č.25/26 15.12.75 referoval: ”Kromě pravidelného pondělního dobře navštěvovaného cvičení mužů, žen i dorostu uspořádala nově reaktivovaná melbournská jednota první společný výlet do přírody. Začal již v sobotu 29. 11. kdy se sjelo na farmu br .Petráně v Narbethong-u několik desítek členů a přátel. Od časného nedělního rána přijížděli další, takže počet vzrostl na víc než 200 osob. Nálada všech byla výborná, farma se proměnila na kus Československa v Austrálii. Koupání, volejbal, procházky, stolní tenis, hudba, zpěv – každý se výborně bavil”.
A tak do konce roku 1976 mohla Sokolská jednota po třech měsících existence vstupovat se skutečně velkými nadějemi. V únoru 1976 se konal hromadný slavnostní slib a počet členů neustále rostl. V únoru dosáhl 153, v březnu 183, v dubnu 198 a v listopadu počet přesáhl 200 členů. Současně pokladní hotovost vzrostla na $1454.
Nerozvíjelo se jen cvičení, v Hlasu domova č.8 (19.4.76) se lze dočíst, že: “Volejbalisté melbournského SOKOLA si vedou v mistrovských zápasech zdejší druhé ligy velmi dobře, sehráli dosud šest zápasů, ve všech podali dobrý výkon a všechny vyhráli. V současné době jsou na druhém místě tabulky druhé ligy, protože vedoucí klub Latrobe University sehrál o jeden zápas více. Sokol zvítězil na sety 18:1 a má skóre 257:116. Tréninky se konají každou středu večer. Noví zájemci o hru vítáni.” Úspěchy oddílu odbíjené trvaly po celý rok a své umístění na čelném místě tabulky pak oddíl odbíjené obhájil i v dalších létech. (Záznamy v archivu neuvádějí jmený seznam členů oddílu odbíjené, obsahují ale poznámku, že vedoucí odbájené byl posléze jmenován do representačního družstva Austrálie.)
V dubnu se také konal další piknik – tentokráte v “Zátiší” ve Wonga Park. Je také založena knihovna a současně je rozvíjena i osvětová činnost.
Hlas domova č.17 v srpnu 1976 uveřejňuje úvahu vzdělavatele M. Hemaly nad základní otázkou: ”Sokolská myšlenka – živá síla nebo mrtvý sentiment?
Nejsou pochyby o tom, že Sokol je živá organizace. Svědčí o tom již IV. slet československého Sokolstva v zahraničí, který se konal začátkem července tr. v Curychu a stále vzrůstající počet sokolských jednot roztroušených po všech světadílech. Jejich počet dosáhl čísla 32 a jedna z jednot, která byla po dlouhé nečinnosti obnovena v Melbourne, se během krátké doby rozrostla v jednu z nejsilnějších.
Také nelze pochybovat o tom, že celé sokolské hnutí v zahraničí vychází a čerpá ze slavných tradic Sokola od jeho národně obrozeneckých začátků až po boje o politickou a kulturní samostatnost kolem obou světových válek.
Méně evidentní je však odpověď' na otázku o životnosti těchto tradic a celé sokolské ideje. Neudržujeme ji snad při životě pouze sentimentem národních menšin roztroušených po světě? Nebo jsou to skutečně živé ideje, které udržují nás a které mají co říci nejen naší generaci v cizině, ale i našim dětem a snad celému světu?
Odpověď' na tuto otázku není vždy tak zcela po ruce. Snad ji víc cítíme srdcem než rozumem. City se však těžko sdělují a předávají dál. Proto je tato odpověď tak důležitá.”
Vzniká také česká hudební skupina zaměřující se na nácvik sokolských pochodů a českých národních písní. Rozvinula se i spolupráce s ostatními spolky. Sokolská jednota uspořádala ve spolupráci s nimi k oslavě 28. října – na místo tradičních oslav – velice dobře navštívenou Sokolskou akademii. Mimo to melbournská jednota a jednotliví členové přispěli Sokolu v Sydney na dostavbu sokolovny $596 a J. Petráň vystoupil s návrhem se pokusit nalést pozemek na výstavbu sokolovny.
24. listopadu 1976 se konala výroční valná hromada. Zpráva odstupujícího výboru konstatuje, že výboru v prvém funkčním období po znovuzahájení činnosti se podařilo zajistit bohatou aktivitu: “především cvičení mužů. žen i dorostu se konalo pravidelně každé pondělí. Rovněž vzdělávací a zábavná činnost byla pozoruhodně velká. Počet členů dosáhl čísla 263 a pokladník vykázal ke dni valné hromady hotovost přes 3.000 dolarů. Po udělení absolutoria byl zvolen na další období výbor, v němž došlo jen k malým změnám proti výboru předešlému: opět byl zvolen starosta br. F. Vozábal, místostarosta br. K. Graf, jednatel br. J. Šetek, místojednatel br. J. Petráň, pokladník br. Z. Dub, vzdělavatel br. dr. M. Hemala. náčelník br V. Chaloupka. místonáčelník br. J. Tůma, náčelnice s. M. Tůmová. místonáčelnice. s. V. Šustková. Dále byli zvoleni členové výboru, kteří budou podle platných stanov pověřeni na ustavující výborové schůzi jednotlivými funkcemi: bratři Novák, Petrnoušek, Kugler, Vaněk, Shoenpflug, Ambroš, sestry Royerová, Dubová, Voborská. Cvičitelé Formánek, Brodecký, Rostoň, Ambroš, Petráň a cvičitelky Šustková, Vébrová, Voborská, Hellerová, Hanzálková, Dubová. Za revizory byli zvolení bři. J. Hudeček a R. Kugler ml”.
Zápisy o životě sokolské jednoty od začátku roku 1977 mluví o zkvalitňování cvičení a o tom, že se přidávají občas i „starší bratři a sestry“. Současně roste i společenská a vzdělavatelská aktivita. Koncem roku se pak koná již “tradiční” piknik v "ZÁTIŠÍ" ve Wonga Park.

Budování sokolovny 1977

Základním motivem všeho snažení je touha po vlastní sokolovně.
V věstníku Ústředí Čs. Sokolstva v zahraničí v květnu 1979 vzdělavatel V. Soust píše: „A pak přišel zájezd 85 členů jednoty na otevření sokolovny v Sydney, kde naši členové vystoupili cvičením, tancem i hrou. Jiskřička touhy po vlastním domově byla okázalou slavností otevření sokolovny v Sydney mocně rozdmýchána.“
O tom vypráví dnes i M. Hemala: „Tehdy jsme jeli na slavnostní otevření sokolovny v Sydney, a v té době to bylo velké nadšení. Dalo nám to takovou výzvu, impuls – snad ve snaze se jim i vyrovnat. Ale zase, vycházelo to z touhy mít vlastní místo ku cvičení.“
Hlas domova č.18 (5.9.77) přináší oznámení, že: “Sokol MELBOURNE pozval na svoji výborovou schůzi, konanou 17. srpna 1977 v restauraci Rheinland zástupce čs. demokratických organizací v Melbourne za účelem dohody o postupu k dosažení naší nejvyšší mety - ke stavbě čs. exilového střediska v Melbourne - Národního domu. Nadšení všech přítomných bylo nanejvýš spontánní. Bylo dohodnuto, že jednotlivé organizace dodají svého zástupce do užšího pracovního výboru. Jakmile tento bude v krátku ustaven a speciální bankovní konto otevřeno, jednotlivé spolky převedou větší část svých úspor na toto konto, což bude tvořit základ sbírky na vybudování Československého národního domu v Melbourne. Postup sběru bude zveřejňován, takže naše veřejnost bude stále informována o průběhu akce.
Sokol Melbourne též požádal viktoriánskou vládu dopisem adresovaným na ministra sportu a rekreace, Mr. B. Dixona, o přidělení pozemku v Melbourne. Okamžitá odpověd' z kanceláře uvedeného ministra byla velmi uspokojivá”. (Pozemek přidělen nebyl).
Na schůzi v Rheilandu vzpomíná Josef Kadaně. „Myslím, že to byla skutečně klíčová schůze. Díky manželům Zlatým se tam sešlo poměrně hodně lidí. Schůzi vedl starosta Sokola F. Vozábal a byl tam Šetek, Kopecký, Kugler, Petráň, Šustek, Gráf, Schoenpflug, Tůma a Tůmová, Nový, Culka, Močička, Mencl, Dub, Kinda, Ambrož, Voborský a snad tucet dalších. Nechť mi prominou ti, jejichž jména si nevzpomínám. Předmětem debaty se stalo, jak začít se sbírkou. Jak se říká, “každý chce jít do nebe, ale nikdo nechce umřít”. Myslím, že jsem to byl já kdo se osmělil a řekl jsem, že se svojí manželkou dáváme $500. Zřejmě to jen potřebovalo udělat ten první krok. Hned se přidal Ruda Kugler, Šetek, Josef Kopecký, Petráň a mnoho dalších. Sešlo se tehdy několik tisíc dolarů. A v té době jsem také vstoupil do Sokola. Byla to nejschůdnější cesta, jak ten dům uskutečnit. I když se o národním domě mluvilo již několikrát, tohle byla jejich velice slibná iniciativa.”
A v následujícím čísle (19.9.77) uveřejňuje Hlas domova výzvu “...občanům českého a slovenského původu ve Viktorii. Československé demokratické organizace v Melbourne sestavily společný pracovní výbor pro výstavbu kulturního, společenského a sportovního střediska - SOKOLSKÉHO ČESKOSLOVENSKÉHO NARODNÍHO DOMU. Pracovní výbor vyzývá tímto celou naši nejširší veřejnost, aby se kladně zúčastnila na výstavbě národního domu a aby přispěla na tuto výstavbu mírou co největší. Náš úkol není malý, ale nadšením a podporou všech poctivě smýšlejících Čechů a Slováků v Austrálii jej zvládneme.
Peněžní sbírka, jejíž průběh bude zveřejňován, již započala a pracovní výbor doufá, že nebude nikoho, kdo by se této národní akce nezúčastnil.
Peněžní dary zasílejte laskavě na adresu Mr. Z. Dub. 16 Newry St., Cheltenham Vic. 3192 a šeky vystavte na Sokol Czechoslovak National House.”
Jména členů pracovního výboru jsem v záznamech nenalezl, ze záznamu ale vyplývá, že v něm byly zastoupeny čs. organizace – Sokol, České divadlo, Čs. národní sdružení, Klub Slavie, Rodičovské sdružení a Sokolská hudba. Výsledky sbírky pak byly v Hlase Domova průběžně oznamovány s částkami a jmény dárců. Koncem roku v č.24-25 (19.12. 77) Hlas domova oznámil: “VÝBOR PRO VÝSTAVBU SOKOLSKÉHO NÁRODNÍHO DOMU V MELBOURNE, který zahájil před 2 měsíci finanční sbírku, ohlašuje tento stav: celkem přijato $ 10.831.76 a celkem přislíbeno $ 9.650”.
Zpráva výboru je pak uveřejněna téměř v každém čísle HD se jmény dárců větších i drobných částek – každý věnoval podle svých možností a mnohdy i několikrát.
22. ledna 1978 se konala řádná valná hromada, kde bylo zvoleno na další období vedení jednoty, které si předsevzalo uvedení snu o sokolovně ve skutek.
Starosta br. F. Vozábal, místostarosta br. K. Graf, náčelník br. V. Chaloupka, místonáčelník. br. J .Tůma, náčelnice a vzdělavatelka ses. V Šustková, místonáčelnice ses. M. Voborská, jednatel br. J. Kadaně, pokladník br. J. Nový, hospodář br. J. Tůma, matrikář br. J. Schoenpflug, zábavní referent a praporečník br.V Ambrož, tiskový referent br.V. Soustružník, zdravotní ref. ses. S. Mutlová, hudební ref. br. L. Petrnoušek, knihovnice M. Voborská, vedoucí volejbalového odboru br. J. Knop, členové výboru sestry a bratři: Gráfová, Hellerová, Očenášková, S Petráňová, Pospíchalová, Tomečková, Dub, Heller, Kopecký, V. Novák, Petráň a J. Pospíchal, revizoři účtů bři. J. Hudeček a V. Spicl.
Záznam uvádí, že „Na výborové schůzi 1.6.78 br. Kadaně hlásí, že odeslal 30.5. dopisy na Registre Corporate Affairs Office a detaily s žádostí o půjčku NSW Bank (1st morgtage $65000 na 10%) a že doufá že nám peníze banka půjčí. Mimo těchto peněz nabídl půjčku br. Kopecký 25000. Dále br. jednatel ohlásil, že jsme již obdrželi registrační stanovy a že byla svolána Mimořádná valná hromada podle nových registračních stanov. Schůzi předsedal jako host br. A. Nypl do volby nového starosty. Při volbě byl pak potvrzen stávající výbor zvolený 22.1.t.r. Br. starosta dává dodatečně hlasovat o koupi domu v North Melbourne. Jednohlasně odhlasováno. Br. pokladník pak podává podrobnou zprávu, že na darech bylo od Čsl. organizacích a jednotlivců celkem obdrženo $38 153.58.“
Co předcházelo, vysvětluje Josef Kadaně: „Nejdříve začalo hledání místa. Samozřejmě, každý měl svoji představu kde a jak by to mělo vypadat. Já osobně dával přednost někde v přírodě, ale nakonec zvítězil názor blízko City a dostupností veřejné dopravy. Jarda Petráň a jeho manželka Ann našli budovu – staré skladiště v North Melbourne. Pozice byla výborná – mimo parkování. Potřebovalo to ale hodně práce a peněz, aby to sloužilo našemu účelu.
Abychom si mohli půjčit peníze na koupi, museli jsme mít nějaký legální registrovaný spolek, v jehož jménu by půjčka mohla být. Nic takového neexistovalo. Jako jednatel jsem si tudíž na sebe vzal stanovy připravit – Memorandum and Articles of Assosiation. V té době neexistoval počítač a tak jsem vše psal na stroji s průklepem. Snad celkem 50 stránek. Když jsem to skončil, tak jsem s tím šel na Corporate Affairs to registrovat. Jak ale všichni víme, každý public servant musí ospravedlnit svoji existenci. Ten můj tam třikrát našel nějakou změnu, kterou chtěl abych tam provedl. Musel jsem tudíž vše třikrát přepisovat. Vždycky všech 50 stránek. A tak se zrodil Czechoslovak Sokol Gymnastic Association N/L. V té době nebyla podobná organizace registrována a my jsme byli něco jako průkopníci. A dokument museli podepsat členové, kteří budou odpovědní za chod asociace.
To nejtěžší ale teprve přišlo – teď šlo o to, nalézt peníze na nákup domu. S mým spojením s Bank of NSW (nyní Westpack) můj manager dostal povolení půjčky na 1. Mortgage $65 000 splatnou na 15 let. To ale nestačilo. Josef Kopecký nabídl půjčit 25 000, půjčku ani nechtěl registrovat, ale já na tom trval a se sbírkami, včetně podstatných darů od Divadla, Národního sdružení, Slávie, Rodičovského sdružení a velkého množství jednotlivců, se nám podařilo dát dohromady zbytek peněz a dům koupit.K tomu dr. Aurel Brežný připravil legální dokumentaci za velmi snížený poplatek.“
Dokument nadepsaný Memorandum and Articles of Association of Czechoslovak Sokol Gymnastic Association na své poslední stránce nese podpisy lidí zaručující dodržování Articles of Association. Je tam podepsán František Vozábal, Jan Anton Šetek, Jaroslav Peter Petráň, Josef Kopecký, Rudolf Charles Kugler, Josef Kadaně a Vlasta Šustková.
Záruku na bankovní půjčku pak podepsali bratři Vozábal, Kopecký, Kadaně a sestra Vozábalová.
Hlas Domova č15 (24.6.78) uveřejnil následující oznámení:
“SPRÁVNÍ VÝBOR ČS. SOKOLSKÉHO NÁRODNIHO DOMU V MELBOURNE
S radostí oznamujeme, že všechny podmínky spojené s koupí domu č. 497 Queensberry Street, North Melbourne, jak je vyžadoval městský výbor a banka, která poskytla k částečnému krytí půjčku, byly splněny a dne 2. srpna budovu přebíráme. Bude to jistě velká událost pro celou naši veřejnost. Dosahujeme tohoto úspěchu proto, že zdejší Češi a Slováci projevují vřelý zájem a poskytují podporu. Těšíme se, že obojí potrvá a že budeme moci všichni společně, všechny organizace a všichni jednotlivci, využívat všech předností, které nám náš společný stánek dá.” A opět následuje dlouhý seznam drobných i větších peněžních dárců.
Hlas domova v č.17 (21.8.78) pak informuje, že v domě “převzatém do vlastnictví, začaly jeho úpravy -především v prvním poschodí - aby byl co nejdříve k dispozici naší veřejnosti. Opravy i úpravy se dějí z velké části svépomocí krajanů, kteří se sejdou hlavně o víkendech.”
Záznamy výborových schůzí vyslovují dík za práci na Národním domě a zvláštně jmenují: manž. Mačičkovi, Gráfovi, Vozábalovi, Schoenpflugovi, Petráňovi, Noví, Kadaňovi, Růžičkovi, Voborských – a bratry: Hladký, Knob, Kotlár, Kopecký, Blažek, Černý, Soust, Barabáš, Pekárek, Lipka, Hruška, Pařízek, Ambroš, Chaloupka, Tůma, Pekárek, Kollár.
Vyslovují také dík bratrům Knapovi, Kutkovi, Pekárkovi, Lipkovi, Šustkovi atd., za materiál a práci buď věnované, nebo dodané s podstatnou slevou
Josef Kadaně k tomu dodává: „Všechno bylo potřeba uvést do použitelného stavu. Podlaha dole, kuchyně, záchody, prostě všechno. Především členové Sokola, ale i celá řada krajanů – po večerech, sobotách a nedělích – vždy přišel někdo ochotný přidat ruce k dílu. Hodně krajanů dalo materiál zdarma nebo za nominální ceny. Vzpomínám si mezi jinými na J. Kutku, B. Culka, J. Knopa a Močičkovi. A chodili tam pracovat i mladí, např. volejbalisti, bratři Brodečtí, mladí Kuglerovi – ale vůbec mnoho dalších. Dokonce i Jugoslávci nám pomáhali.“
Rok 1978 pro sokolskou jednotu končí skutečně v plné práci. Mimo snahy o otevření domu co nejdříve, do konce roku stihne výbor uspořádat vzpomínkový večer k 28. říjnu a velice úspěšnou (zejména finančně, jak poznamenává zapisovatel) Silvestrovskou zábavu.

Národní dům otevřen 1979

Po devíti měsících usilovné a obětavé práce od převzetí domu pak k slavnostnímu otevření uveřejnil Hlas domova (č11 28.5.79) zprávu tiskového referenta Sokola V. Sousta.
ČESKOSLOVENSKÝ SOKOLSKÝ NÁRODNÍ DŮM V MELBOURNE
Dlouho očekávaný 19. květen přinesl víc než jen slavnostní otevření Československého sokolského národního domu. Projevy nadšení a národní soudržnosti nám připomínaly spíše národní svátek, jak jsme je znali z let třicátých doma - trochu jako národní svátek a současně sokolský slet. Přišli zástupci všech našich organizaci a při slavnostním nástupu s prapory mohli jsme vidět i členy sokolských jednot ze Sydney a Canberry. V projevech k účastníkům slavnosti zdůrazňovali hosté na pódiu obdiv nad sokolským národním domem, který se otvírá v plném lesku za pouhého 1 1/2 roku po zahájení sbírky a příprav ke koupi domu a připomínali, že sokolská myšlenka z minulosti i přítomnosti byla jistě velkou vzpruhou k započetí a tak brzkému uskutečnění odvážného plánu, k vybudování střediska nejen pro Sokol, ale pro celou československou veřejnost v Melbourne. Po zahájení oslavy starostou T. J. Sokol v Melbourne br. F. Vozábalem promluvili starosta Sokola v Sydney br. M. Doležal, předseda zemského výboru čs. obce legionářské br. J. Novák, předseda Slovenského sdružení ve Viktorii p. J. Kasarik, předsedkyně českého divadla pí. J. Košařová, předseda Čs. sdružení ve Viktoríi p. J. Viola (který přečetl zdravici RSČ) a místopředseda S. K. Slavia p. J. Košňar a byly čteny pozdravné dopisy a telegramy ze zámoří i z různých koutů Austrálie.
V úvodu slavnosti se účastníci dozvěděli i některá data, týkající se otevíraného čs. sokolského Narodního domu. Tak dary jednotlivců činily do 14. května celkem $ 58.587 .88.
Z této částky bylo vydáno: deposit na budovu a poplatky za převod, splátky a úroky na hypotéky, stavební materiál a práce při přípravách domu, vybavení kuchyně, nábytek, obecní dávky a vodné, pojištění, elektřina, telefon, plyn a další poplatky, celkem $56.034.41. Stav dluhu: 1. hypotéka 65.592.21, 2. hypotéka $ 25.000. Dobrovolní pomocníci odpracovali při přestavbě a úpravě domu více než 3.500 hodin.
Průběh cvičení hostujících tělocvičných jednot i domácích cvičenců, jakož i pestrých tanců skupin ze Sydney a Melbourne byl po všech stránkách velmi úspěšný. Zvláštní pozornost si svým počtem a uměním vysloužili ti nejmenší cvičenci. Taneční večer, při němž účinkovala v přízemním sále sydneyská a v prvním poschodí melbournská kapela, proběhl za radostné nálady všech přítomných.
V neděli ráno pak nemohla tělocvična pojmout všechny příchozí na slavnostní mši, kterou sloužil v čs. sokolském národním domě pro všechny věřící p. J. Peksa. Zbytek dne trávili oslavující v družné zábavě v Národním domě nebo na Šumavě. Hosté, kteří odlétali či se rozjížděli v neděli večer do svých domovů, zdůrazňovali při loučení, že prožili nezapomenutelné chvíle, že poznali znovu, jak síla a dobrá vůle hodně dokáží”.
Záznam řádné valné hromady konané 4.7.79 praví, že se konala v atmosféře vskutku pracovní. Na další období byl zvolen výbor ve složení: Starosta br. F. Vozábal, místostarosta br. K. Graf, jednatel br.V. Soust, pokladník br. J. Kadaně, zábavní referent a praporečník br.V Ambrož, vedoucí domu br. Petráň, matrikář br. J. Schoenpflug, zapisovatelka ses. Dubová, hudební ref. br. L. Petrnoušek, vedoucí volejbalového odboru br. J. Knop, a deset členů výboru, náčelník br. J .Tůma, místonáčelník br. V. Chaloupka., náčelnice s. V Šustková, místonáčelnice s. Chaloupková, vzdělavatel ses. Tůmová, knihovnice M. Voborská. (seznam členů výboru je v zápise neúplný).
Starosta a pokladník ve své zprávě zdůraznili, že slavnostním otevřením domu práce na domě neskončila, naopak spíše začíná.
„Museli se platit poplatky, pojištění, různá vydání – o splácení dvou půjček ani nemluvě. A tak jsme museli pořádat každý měsíc zábavy a jiné výdělečné podniky. A při nich tomboly a další žebrání o peníze. Při té příležitosti se musím zmínit o našich ženách , které se tolik zasloužily o úspěch zábav. Paní Voborská, Gráfová, Ambrošová, Petráňová, moje žena Irene (jak víš, je Angličanka a česky neumí), dělaly bramborový salát, řízky, někdy guláš, polévku, kávu a zákusky. Vedle nich byl Jarda Křepčík a k tomu Láďa Šindler věnoval pečivo zdarma. My muži jsme upravovali stoly, dávali příbory atd. (já jsem se to v Sokole naučil tak, že to dělám doma dodnes). A to nemluvím o zametání podlahy a celkovém úklidu. Nikdo nebyl placen a každý s nadšením pomáhal. A když byla příprava hotova, jeli jsme se domu osprchovat a převléknout. A po návratu jsme u pokladny platili vstupné jako každý jiný host. Byl jsem pokladník, a tak jsem měl všechno na starosti, platit muzikanty, zeleninu, maso – připadal jsem si jak „bookmaker“. Byla to nejen práce, ale i „fun“ – a na svůj příspěvek jsem byl hrdý. Svojí aktivní činnost jsem ukončil v červnu 1982 – do výboru jsem se ale pak vrátil v roce 1988. To je ale jiná historie,“ vzpomíná Josef Kadaně.
V květnu 1980 v rozhovoru v Hlasech (které začaly vycházet po skončení Hlasu domova v prosinci 1979) popisuje situaci Sokolské organizace J. Petráň: ”V polovině roku 1976 měla jednota na 250 členů, z toho kolem 60ti až 70ti cvičících. Dnes máme 270 platících členů. Cvičení je rozděleno na dvě skupiny - "normální" cvičení navštěvuje zhruba 25 -30 cvičících mužů, žen a dětí; cvičení moderní gymnastiky 7 - 15 cvičenek. ... Důvodů pro ten pokles cvičících je několik. Před čtyřmi léty jsme cvičili i my a s námi staří členové Sokola ještě z domova. Většina původních cvičenců sem ale i nadále chodí - jenže již necvičí. Doposud ... jsme neměli čas na nábor nových členů a mnoho jiných akcí, o kterých jsme zatím mohli jen uvažovat. Až doposud jsme veškeré úsilí věnovali Národnímu domu a na čistě sokolské záležitosti nám nezbýval čas. ... Je sice pravda, že hlavní práce s vybudováním Domu byla dělána členy naší sokolské jednoty, že organizování a finanční záruky závisely a závisí na několika z nás. Finanční dary a příspěvky nám ale chodily nejen od organizací a jednotlivců z Melbourne, ale z celé Austrálie a dokonce i z Evropy a Ameriky. Pracovně na opravách a úpravách se podíleli nejen členové Sokola, ale celá řada lidí, kteří o členství v jednotě nemají zájem. Pomáhali nám dokonce i Jugoslávci. Hlavní část ale nesli členové naší jednoty. Od samého začátku jsme si říkali, že stavíme nejen sokolovnu, ale Národní dům - středisko pro všechny.”
Jak snad ani jinak není možné, ne každý byl spokojen. Ve stejném rozhovoru z roku 1980 na kritiku ze strany Divadla o nedostatečném vybavení Národního domu pro potřeby divadelníků J. Petráň říká: “Nu, Národní divadlo to není. Když se rozhodovalo o výběru vhodné budovy, narazili jsme hned na několik omezení. Jednak jsme chtěli, aby Dům byl poblíže středu města, aby byl dosažitelný veřejnými dopravními prostředky a aby - podle předpisu příslušné čtvrti či oblasti - bylo možno v daném prostoru pořádat veřejné podniky, trvající do pozdních večerních hodin. Největším omezením byly ovšem naše finanční možnosti. A ty nebyly veliké. Pokud jde o divadlo samé - před koupí domu jsme si vyžádali souhlas od představitelů divadla. Také musím říci, že Národní dům je dnes již sice ve "fungujícím" stavu, ale rozhodně není hotov ani podle našich představ.” A Josef Kadaně k tomu dodává: ”Slyšeli jsme také mnoho návrhů, jakby se dům měl jmenovat. Například: "Národní dům", "Národní dům Čechů a Slováků", "Komenského dům", "Český národní dům","Klub Čechoslováků" atd. ... Zdá se mi, že nápis na zdi je používán jako výmluva lidmi, kteří nechtějí a nikdy nás podporovat nebudou, jako záminka aby se sami před sebou ospravedlnili. "Kdyby se to jenom jinak jmenovalo, tak bych ... Mě se to zdá velmi malicherné. Skupina lidí, kteří začali s touto budovou byli členové Sokola. Budova se zakoupila ve jménu Sokola, poněvadž jenom jako registrovaný podnik jsme si mohli vypůjčit peníze od banky atd. Myslím, že se jako členové Sokola nemusíme stydět, že to bylo hlavně zásluhou našich členů, že konečně máme Národní dům v Melbourne-i když je tam to slovo "sokolský". Toto ale neznamená, že je to dům jenom pro Sokoly – je to dům pro všechny naše krajany bez ohledu ke které organizaci patří nebo nepatří.”
“Koupě baráku dala injekci spolkové činnosti. Byly sice lidé, kterým se nelíbilo, že to má být Sokol,“ říká Josef Kinda. “I já jsem byl proti tomu, aby se tomu říkalo Sokolský dům, navrhoval jsem Národní dům. Věřil jsem, že název měl vyjadřovat všechny, celou komunitu. Nakonec jsem ovšem přijal názor většiny a dům jsem samozřejmě podpořil.”
Národní dům nepochybně dlouhodobou podporu potřeboval. Ku konci rozhovoru v roce 1980 o plánech do budoucnosti Josef Kadaně řekl: “Náš první úkol je splnění naších finančních závazků se splácením Národního domu. Naše platební závazky jsou stejné až do úplného zaplacení. S větší podporou našich krajanů a jen v rámci našich finančních možností, se můžeme věnovat úkolům, které budou ve prospěch našich krajanů,“ a J.Petráň k tomu dodává: “Dům byl dosud používán nejenom naší sokolskou jednotou, ale i divadlem, Národním sdružením, Besedou, Taneční skupinou, Českou školou a členy naší krajanské menšiny k oslavám svateb, narozenin atd. V domě samém již pracujeme na zřízení knihovny, pro kterou se nám sešlo od dárců a jiných zdrojů již 800 svazků. Uvažujeme také o podchycování nově došlých uprchlíků z Československa. Vzít je do Národního domu, pobesedovat o jejich novém "domově", poradit, případně pomoci, jak je možné.”
Podle záznamů Divadlo použilo Národní dům – nikoliv ke skutečně divadelním představením (bez jevištního vybavení a šaten to bylo prakticky prakticky neproveditelné) ale více k pořadům “malých forem”. Ale co Sokol jako takový, jeho cvičení a vzdělavatelská činnost?
“Každý byl nadšený z toho, že máme dům, společenský dům,” říká Vlasta Šustková. “Musím ale říci, že nejsilnější činnost Sokola, ve skutečně sokolském duchu byla než se koupil dům. Po jeho koupi tam chodili lidé pracovat a na cvičení pak už nestačil ani čas, ani síla a lidé přestali cvičit a scházet se a popovídat si česky. Největší kámen úrazu ale byl, že to nebyla sokolovna. Když se dům kupoval, tak se mne přišli zeptat – byla jsem v té době náčelnicí – jestli to bude vyhovující pro cvičení. Řekla jsem tehdy, že místnost je malá a strop je příliš nízký. Pak se opravdu stalo při slavnostním otevření domu, že cvičenec, přijelo jich ze Sydney několik, udělal stoj na bradlech a opřel se špičkami o strop.
Místnost byla skutečně malá. Možnost cvičení byla omezená, nebylo možné se rozeběhnout atd. – cvičení spolu s počtem cvičících pak začalo upadat. Nezachránilo to ani to, že jsme se na čas vrátili cvičit do Princes Hill College.”
„Byla to trochu ironie,“ nezávisle vzpomíná Milan Hemala, „když pak sokolovna byla, tak to nabouralo činnost Sokola, cvičení vymizelo do ztracena. Cvičit se tam skutečně příliš nedalo. Byl to spíše společenský dům, ale i to bylo dobré. Navíc, kdo ví jak dlouho by ta touha cvičit trvala.“
Velkolepý úspěch české a slovenské pospolitosti v Melbourne – vlastní Národní dům – současně začíná měnit charakter organizace, bez jejíchž členů by k vzniku domu nedošlo – organizace Sokolské.

Život v Sokolovně 1980 - 1985

Sokolská organizace v první polovině roku 1980 žije ve znamení návštěvy br. Veselého, náčelníka ústředí Sokola v exilu ze sídlem v Curychu. Účelem jeho návštěvy bylo ustavení Sokolské župy v Austrálii. Po jednáních s jednotou v Sydney a v Canbeře byl ustaven župní výbor složený se zástupců všech tří jednot.
V březnu vychází první číslo Hlasů a ohlašuje pravidelnou Sokolskou hlídku a ta pak se zdá být skutečně pravidelnou. (Mám, bohužel, k dispozici jen několik prvních čísel.) V Hlasech je uveřejněna zpráva o dubnovém Dnu v přírodě (ve Wonga Park), kterého se učastnilo 130 lidí a úspěšného květnového Večera májové poezie, který v Sokolském národním domě pořádalo Divadlo. V Sokolském národním domě probíhala celá řada dalších akcí, z nichž nejúspěšnější (došlo i k jeho repríze) byl nepochybně pořad uskutečněný 13. dubna „Muziky, muziky – procházka písničkami 1910-1980“. Pořad zorganizoval člen Divadla M. Směták, jehož otec – populární zpěvák z Brna – na návštěvě v Melbourne, projevil ochotu v Národním domě vystoupit. Vedle Smětáka staršího a mladšího vystoupily sestry Menďanovi, I. Nicholas, manželé Šimákovi, P. Petr, Š. Puček, L. Zach, R. Suran a N. Novotná. Záznam uvádí, že br. pokladník byl velice potěšen.
Valná hromada konaná 7. června 1980 zvolila nový výbor ve složení: starosta: J. Vozábal, místostarosta J. Kopecký, jednatel J. Voborský, pokladník J. Kadaně, náčelník V. Chaloupka, náčelnice V. Šustková, zapisovatelka M. Dubová, tisková referentka J. Rojerová, vzdělavatel J. Horný, matrikář J. Schoenpflug, zabavný referent L. Močička, vedoucí odbíjené J. Knob.
V Hlasech č.7. (24.6.) Jíří Šimák oznamuje úterní večery – první v červenci byl o V+W (jako autor pořadu je uveden A. Nebeský) a srpnový byl věnován Jaroslavu Haškovi (pořad sestavil Petr Pavel). Podle archívních záznamů se konalo několik dalších večerů, podrobnosti ale nejsou uvedeny. Osvětové činnosti se články v Hlasech průběžně věnuje J. Horný a J. Tůmová (na př. Dějiny sokolstva v č.8).
V červenci Sokol spolu s Rodičovským sdružením uspořádali Dětský karneval a bylo ohlášeno otevření Národního domu každý čtvrtek od 15.00 pro šachy, stolní tenis a nebo jen společenská setkání. V srpnu se konalo hudební pásmo „Beskyde, Beskyde“ s recitací a světelnými obrazy. Také byla vypsána loterie „Zlatá bonanza“ a zápis říká: „organizace podobných podniků, jejichž hlavním cílem je získat prostředky na úhradu splátek, vyžaduje mnoho nezištné, obětavé a často nevděčné práce a proto děkujeme všem sestrám a bratřím, kteří obětují nejen čas, ale často i finanční prostředky.“
Valná hromada konaná 15. července 1981 zvolila výbor ve složení: starosta J. Horný, místostarosta J. Schoenpflug, jednatel J Voborský, pokladník J. Kadaně, náčelník J. Tůma, místonáčelník R. Brodecký, náčelnice V. Šustková, vedení Národního domu J. Knob, zapisovatelka M. Dubová a členové – Gráf, Culka, Tikal, Růžič, Novák, Kopecký Warren, Ambrož, Gráfová, Tikalová, Voborská, Růžičková, Skálová, Kadaňová, Rojerová, Chaloupková, Tůmová.
Během funkčního období nově zvoleného výboru byla opět pořádána celá řada akcí. Annenská pouť, kde děti recitovaly českou poezii a oslava Svátku matek, koncert českých a slovenských písní organizovaný Československým sdružením ve Victorii, kde učinkovali členové sydneyské opery M. Šimková, El. Alien, O. Sanderson-Smith, J. Turner, A Higginson, L. Benett a pěvecká skupina vedená V. Procházkou. Hudebně doprovázel V. Procházka a orchestr E. Zlatého. Úspěšný byl i Sokolský ples a večeře s programem a tancem pořádaný v dubnu 1981 Fondem Charty 77 (Fond byl veden E. Gregovou-Breward) ve prospěch podpory pro perzekuované disidenty v Československu.
Záznam z valné hromady konané 17. června 1982 konstatuje: „Díky neúnavné a obětavé pomoci a vytrvalé práci – bohužel jsou to většinou stále titíž bratři a sestry, Národní dům může plnit úkoly vytvořit středisko, ve kterém se naši krajané mohou cítit jako doma.
Rezignaci oznámil J.Kadaně a J. Voborský.
Nový výbor byl zvolen ve složení: starosta J. Schoenpflug, místostarosta R Brodecký, jednatelka M. Dubová, pokladní J. Skálová, náčelník J. Tůma, místonáčelník R. Brodecký, náčelnice V. Šustková, vzdělavatelka J. Tůmová. dodatečně pak byla správkyní domu zvolena M.Voborská.
Vedle pravidelných tanečních zábav a dalších akcí – vepřové hody a Bush Dance pořádaný skupinou odbíjené, Šibřinky a Dětské Šibřinky – za zmínku stojí večer pořádaný Melbournskou SVÚ. Beseda se spisovatelem J. Škvoreckým a jeho manželkou, spisovatelkou Z. Salivarovou. Podle archivního záznamu beseda “rozčeřila naši kulturní hladinu”. Kontraverzi také vyvolalo vzpomínkové odpoledne k 28. řijnu, kde vedle M. Smětáka a D. Urbanové zpívali rakouští zpěváci a kde “část programu byla zpívana německy a volba některých písní vyvolala nelibost, která se projevila článkem v Hlasech.”
Klidněji proběhla Mikulášká zábava, piknik v „Zátiší“ ve Wonga Park, Štědrovečerní večeře a nezbytná Silvestrovská zábava. V zápisu je konstatováno, že „docházka na cvičení není valná, bylo navženo propagovat tzv. rodinná cvičení“. V červnu také odjíždějí někteří členové z Melbourne a Sydney na jubilejní V. Slet ve Vídni (první sokolský slet se konal v Praze 1882).
Po návratu ze sletu z výboru odchází Vlasta Šustková: „Cvičit jsem chodila jako cvičitelka a pak i jako náčelnice bez vynechání od založení až do roku 1982. Tehdy po návratu z 5. Sletu v exilu jsem si uvědomila, že Sokol Melbourne nějak zapomíná na sokolské myšlenky a vzdala jsem se všech funkcí. Cvičit jsem chodila dále, ale jak říkám, sokolství se někam vytrácelo.”
Záznam dále uvádí, že: “Sokolská župa australská bude pořádat v řijnu za účasti jednot ze Sydney a Canberry sokolskou akademii. Ženy již pilně nacvičují prostná. O ubytování hostů se postarají členové jednoty.”
Na valné hromadě 11. září 1982 byl zvolen výbor:
starosta J. Schoenpflug, místostarosta J. Horný, jednatelka M. Dubová, pokladník V. Haramul, vzdělavatelka J. Tůmová, náčelník J. Tůma, náčelnice J. Tůmová, zábavní referent P. Jankovič, hospodář L. Močička, knihovnice A. Wostrá. Členové výboru: J. Viola, Vozábal, Gráf, V. Novák, Ondřich, Růžic, sestry: Růžicová, Hellerová, Gebertová, Skálová, Soustová
Odstupující jednatelka J. Tůmová ve své zprávě valné hromadě konstatuje, že: “na pravidelných pondělních cvičeních velmi často byla jediná cvičící žena mezi muži. V nejlepším případě jsme byly tři. Žactvo – dvě až tři. ... V posledních asi pěti týdnech vzrostl počet cvičících žen na 6, díky společnému cvičení které připravuje župa za účasti cvičících ze Sydney a Canberry. Doufáme, že se nám tím podaří vzbudit zájem krajanské veřejnosti a získat více cvičících.“
V srpnu 1983 výbor zajistil návštěvu Karla Kryla, který se zůčastnil taneční zábavy, hlavní koncert pořádaný Sokolem a Českým divadlem se konal v divadle Fhoenix v Elwoodu a SVÚ uspořádalo besedu s K. Krylem v Národním domě. Zápis konstatuje, že: „návštěva měla neobyčejný úspěch. Na jeho vystoupení budeme dlouho vzpomínat.“ Hlasy č.24. (30.11.) oznamují Dětskou besídku a informují o Akademie 28. řijna, kde sletové cvičení předvedly ženy z Canberry.
Nový výbor byl valnou hromadou 11. 9. 1983 zvolen ve složení: Starosta J. Schoenpflug, místostarosta J. Horný, jednatelka M. Dubová, pokladník V. Haramul, vzdělavatelka J. Tůmová, náčelník J. Tůma, náčelnice J. Tůmová, zábavni referent P. Jankovič, hospodář L. Močička, knihovnice A. Wostrá. Členové výboru: J. Viola, Vozábal, Gráf, V. Novák, Ondřich, Růžic, sestry: Růžicová, Hellerová, Gebertová, Skálová a Soustová.
V lednu 1984 vychází prvé číslo Sokolského listu v redakci V. Haramula, který věstník rozmnožoval a vydával. V úvodu se praví: „Tělocvičná jednota Sokol Melbourne se rozhodla po vzoru jiných sokolských jednot vydávat svoje zprávy písemně nejen pro svoje členstvo, ale i celou veřejnost, pokud bude mít jejich adresy. Tyto zprávy budeme vydávati měsíčně pokud nám finance vystačí a pojmenovali jsme tento věstník „Sokolský list“. V tomto listě budeme uvádět veškeré zprávy sokolské jakož i zprávy jako svatby, zasnoubení, výročí, narozeniny atd., které rádi uveřejníme. Doufáme, že tento nový Sokolský list bude rád čten.“
S ohledem na „neutěšenou finanční situaci jednoty“ výbor také oznamuje vypsání bezúročné půjčky na doby 5-6 let a doufá, že se tak podaří vytvořit situaci v které by „se všem výborům lehčeji pracovalo a s větší chutí, kdyby nebyl ten úrokový „bič“ nad jejich hlavou“ .(Podle záznamu výbor získal přes $22 000, - včetně daru od penzistů - které byly okamžitě převedeny jako splátka na bankovní účet).
V záznamech je dosti dlouhý seznam již tradičních aktivit, taneční zábavy, vepřové hody a pod. Vedle toho se „klub“ penzistů pravidelně schází na „čtvrteční odpoledne“ a o oživení kulturních večerů se opět pokouší J. Šimák. Oznamuje, že první pořad bude věnován literatuře vydávané v exilu a jako další je připravován večer o dvojici Suchý-Šlitr. Dále sestra Haramulová slibuje, že po dobu šesti měsíců bude vařit obědy poslední neděli v měsíci. Bezpochyby nejúspěšnější je dubnové vystoupení komika Jára Kohouta na návštěvě z USA. V květnu pořádá Divadlo Nedělní čaj o páté, k svátku matek se koná Oslava maminek.
Současně zájem o cvičení se nezlepšuje – 2 ženy, 12 žákyň, ale nácvik Besedy „pokračuje úspěšně“.
Tělocvična je ale využívaná k hraní stolního tenisu a s ohledem na nedostatkem místa omezeně i k hraní nohejbalu a kolové.
Valná hromada konající se 29.7.84 zvolila výbor ve složení: Starosta J. Schoenpflug, místo starosta V. Růžic, jednatelka M. Dubová, pokladník V. Haramul, náčelník J. Tůma, náčelnice J. Tůmová, osvětový referent J. Horný, společenský referent P. Janeček, hospodář V. Růžička, matrikář J. Schoenflug, knihovnice A. Wostrá. archivář a kronikář J. Viola, Volejbalový odbor J. Knob, nábor členstva Bareš, revizoři účtů Dub, J. Vaněk, právní zástupce dr. Breřný, auditor V. Špicl. Členové výboru: Ambroš, Baťa, Culková, Gráf, Gráfová, Ondřich, Petráň, Rychtrová, Růžicová, Schoenpflugová a Skálová.
Největší starostí nového výboru je stále finanční situace. Záznamy výborových schůzí vypovídají o nevyrovnané návštěvnosti pořádaných akcí a o snaze vzbudit zájem mladších generací o návštěvnost Národního domu a práci pro Sokol. Současně je konstatována snižující se účast členů na valných hromadách, členských i výborových schůzí.
Velmi dobře byl ale návštíven Kabaret sestavený a řízený R. Procházkou, jsou úspěšně organizovány autobusové zájezdy. Moravského vinobraní uspořádané J. Petráněm se zůčastnilo 141 návštěvníků a silvestrovskou zábavu navštívilo 160 hostů. Za úspěšný je označen i večer s tancem porádaný v rámci etnických večerů ministerstvem emigrace pro skupinu tlumočníků. V zábavné části večera zatančili Besedu i členové Sokola Melbourne.
Ve znamení zaplacení především bankovní půjčky je pak celé období od 1985 až do roku 1987. Aktivita Sokola se tedy i nadále soustřeďuje především na pořádání podniků, které pomáhají Národní dům osvobodit od hypoték. Složení výboru se podstatně nemění. V červenci 1985 je výbor opět pod vedením starosty J. Schoenpfluga. Dále byli zvoleni: místostarosta a hospodář V. Růžic, jednatelka M. Dubová, pokladník V. Haramul, náčelník J. Tůma, náčelnicea osvětová referentka J. Tůmová, zábavný referent P. Janeček, matrikář J. Dohnal, knihovnice a dobrovolná sociální pracovnice A. Wostrá. archivář a kronikář J. Viola, nábor členstva K. Bareš, revizoři účtů Dub, Vaněk, právní zástupce dr. Brežný, auditor V. Špicl. Členové výboru: F. Vozábal, K. Gráf, A. Gráfová, Čapek, Koch, Soukup, Šuma, Svoboda, Dušková, Rychtrová, J. Skálová.

Dům zaplacen – a „krize“ 1987 - 1989

Práce a oběti členů výboru, členů Sokola a podpora celé řady lidí mimo organizaci, se vyplatila. V červenci 1987 Sokolský list vychází z palcovým titulkem: SOKOLSKÝ NÁRODNÍ DUM PLNĚ ZAPLACEN.
“Když v roce 1983 byl zvolen převážně nový výbor za vedení br. Schoefluga a br. Haramula, převzal tento výbor na sebe povinnost doplatit dluh,, který byl ve výši přes šedesát tisíc dolarů, zapsaný na Sokolském Národním domě.
V prvním čísle Sokolského listu 1984 rozebral pokladník br. Haramul finanční situaci Jednoty, která nebyla příliš růžová. Závěr byl, vzhledem k vysokému bankovnímu úroku, že budeme naše dluhy ještě splácet po dobu 9ti roků.
Jak se stalo, že dnes po čtyřech letech mohli jsme napsat shora uvedený nadpis? Tvrdou prací všech výborů, vytrvalostí všech výborů, které se jen nepatrně měnily, dále houževnatostí sester, které se starají o naše penzisty, pilnou návštěvou na našich zábavách, peněžité dary na náš dům, peněžité dary na Sokolský list, členské příspěvky a nakonec bezúročné půjčky členů i nečlenů, které nám zkrátily dobu splácení na polovinu. Jsme hrdi na to, že jsme všem závazkům dostáli a budeme na valné hromadě, která se bude konati 12. července, moci oznámit: ”bankovní konto in credit“.
Pokladník V Haramul”
12. 7. 1987 je zvolen výbor ve složení: V. Haramul, místostarosta J. Petráň, jednatelka M. Dubová. pokladník Z. Dub, náčelník J. Tůma, náčelnice S. Richterová, matrikář J. Dohnal, zábavní referent J. Janeček, vzdělavatelka J. Tůmová, knihovnice S. Richterová, kronikář a archivář J. Viola, tisková referentka J. Tůmová, zapisovatelka Pirková, revizoři účtů J. Vaněk, J. Kadaně, právní zástupce dr. A. Brežný, auditor V. Špicl. Členové: J. Skálová, V. Brodecký, R. Sosnovec,V. Truhlář.
Hospodářem byl zvolen J. Schoenpflug, který po čtyřech dnech písemně rezignoval, že z osobních důvodů nemůže spolupracovat.
V květnu 1988, necelý rok po vyplacení všech půjček Národního domu, ale výbor odesílá zakladatelům Sokola a Národního domu dopis o neutěšené situaci s výzvu o pomoc.
“Na vědomí všem zakládajícím členům TJ SOKOL v Melbourne.
Vážený bratře - sestro
Výbor TJ SOKOL v Melbourne průběhem tohoto funkčního období několikráte projednával neutěšenou situaci při obsazování funkcí v předsednictvu SOKOLA. V nynějším volebním období nebyla obsazena funkce hospodáře (správce budovy) jakož i zábavního referena. Výbor s velkým úsilím zajišťoval různé akce, abychom jejich příjmem kryly výdaje s naší činností (pozemková daň voda elektrika, plyn, pojištění a pod.)
Na čtvrtek dne 9.června 1988 v 19.30 večer svoláváme členskou schůzi TJ Sokol za účelem připravení kandidátky výboru pro nové funkční období.
Pokládáme si za povinnost Vás informovat o tom, že stav činnosti naší největší krajanské organizace v Melbourne je katastrofální a potřebuje zaktivizování od samého základu.
Z funkce odchází starosta br.V.Haramul ze zdravotních důvodů jakož i sestra jednatelka a pokladník naší jednoty.
Na výborové schůzi dne 12.5.1988 z 20ti. přítomných jsme nebyli schopni zodpovědně přistoupit k obsazení nejdůležitějších 5ti funkcí a proto se obracíme na Vás jako na zakládající členy Sokola o nutnou pomoc zvládnout nynější situaci za účelem pokračování v naší krajanské činnosti.
Značně upadla návštěva zábav, máme těžkosti s vařením a organizováním všech našich podniků, sokolovnu navštěvuje jen málo cvičenců a celkově vzato sokolovna je nevyužita.
Za bývalého starostenství bratra Schoenfluga a bývalého pokladníka V. Haramula, jakož i za spolupráce celého výboru a krajanské veřejnosti byl náš Sokolský národní dům zaplacen a jsme bez dluhů. Hodnota našeho tak těžce splaceného stánku přesahuje půl milionu dollarů a jak se situace nadále vyvíjí, v příštím roce nebudeme míti dosti prostředků udržet a nadále spravovat náš Sokolský nár. dům bez předchozích přijmů a funkcionářů.
Obracíme se proto na Vás o ctěné návrhy jak pokračovat v budoucnu, abychom zachovali největší krajanskou organizaci v Melbourne. Všichni členové Sokola jsme za to odpovědni našemu ústřednímu výboru v Zurichu, australské župě v Sydney jakož i celé krajanské veřejnosti.
Mnozí naši členové výboru překročili hranici 70ti let a pracovali aktivně jako funkcionáři po mnoho let. Po zaplacení nár. domu nadšení značně upadlo a je nyní na nás všech, abychom se z této svízelné situace dostali.
Jsme pevně přesvědčeni, že Vám, kterým odesíláme tento dopis není situace s naší organizací lhostejná a proto Vás prosíme o Vaší ct. účast na schůzi dne 9.6.1988.
S krajanským pozdravem:
Na zdar!
Milena Dubová, jednatelka
Václav Haramul starosta
J. Dohnal I. místostarosta australské župy”
Lze jen dodat, co konstatují záznamy: květnová taneční zábava „mírně navštívena“, v červnu „slabá účast“, v červenci „večer byl obstojný“.
Zakladatelé se skutečně vrátili. Nový výbor byl zvolen na valné hromadě 26.6.1988 ve složení: starosta J. Petráň, místo starosta B. Zdenek, jednatel J. Nešpor, zapisovatelka Z. Galetková, pokladník J. Kadaně, náčelník J. Tůma, náčelnice J. Nováková, matrikář J. Dohnal, zábavní referenti B. Přibilová, L. Adam, hospodář P. Pospíchal, knihovnice S. Richtrová, kronikář J. Viola, redaktorka Sokolského listu A. Wágnerová, vydavatel Sokolského listu J. Nešpor, právní zástupce dr. M. Kantor, auditor V. Špicl, revizoři M. Hájek, F. Žižka.
Zpráva z valné hromady konstatuje, že Sokol Melbourne má 232 platících členů, hlavní starostí výboru je ale oživení jejich zájmu a celou jednotu zaktivizovat. J. Petráň se snaží organizaci „omladit“ a na valné hromadě 16.7.1989 navrhuje zvolení Pavla Pospíchala starostou s úkolem jednotu oživit. Ostatní členové výboru byli zvoleni: místo starosta J. Schoenpflug, jednatel (nebyl zvolen), pokladník M. Hájek, vzdělavatelka J. Tůmová, náčelník J. Tůma, náčelnice J. Nováková, matrikář J. Dohnal, zábavný referent (nebyl zvolen), hospodář (nebyl zvolen), knihovnice S. Richtrová, , revizoři J. Hlávka, J. Kadaně. Členové: V. Haramul, R. Kugler, M. Hemala, E. Grant, V. Sosnovec, V. Truhlář, V. Brodecký, M. Soustová. Dodatečně do výboru přijati J. Kollárová (jednatelkou od září), J. Skálová.
Tiskový referent J. Spiegl (není členem výboru).
“Jak jsem k tomu přišel?,” vzpomíná Pavel Pospíchal, tehdy zvolený starostou. “Já jsem nikdy moc na spolkaření nebyl. Do Sokola jsem v 70tých letech sice cvičit chodil, ale už si ani nepamatuju, jestli jsem byl členem. Mně se u Sokola nelíbilo to pochodování s praporem a podobně. Do Sokola mně pak někdy v roce 1986 přitáhnul Venca Sosnovec, že bychom jako měli něco dělat. A tak jsem začal pomáhat až jsem pak byl zvolen do výboru jako hospodář. Nakonec se mě Petráň zeptal, zda bych vzal na sebe funkci starosty. Tehdy tam bylo několik kamarádů, kteří chtěli něco dělat, tak jsem s tou funkcí souhlasil.”
Zápisy výborových schůzí pak konstatují, že Národní dům je využíván jen dvakrát měsíčně. Srpnová taneční zábava je v archivu označena jako “slabá” a stejná účast byla na vzpomínkovém večeru 20.8. , kde byl promítán film o srpnové okupaci. Zářijová zábava pak má stále ještě “slabou návštěvu”, ale již v říjnu je v kronice zaznamenána větší návštěvnost: “... hlavně je potěšitelné, že přišli mladí”. Navíc se zase v tělocvičně začíná dočasně hrát i nohejbal.

Národní dům – jako společenský klub 1989 - 1994

V srpnu 1989 vychází Sokolský věstník pod novým názvem a s novou úpravou – Kvart. Starosta získává pro funkci redaktora Jiřího Špiegla a grafické úpravy se ujímá Vlado Kadnár. Současně končí záznamy v kronice Sokola Melbourne.
Výbor začíná projednávat nalezení nové náplně a zaměření Národního domu s důrazem na společenskou a sociální činnost. V lednu 1990 se koná mimořádná členská schůze, kde Josef Kadaně navrhuje např. zřízení restaurace v horním patře, která by byla pronajímána, přízemí by pak sloužilo potřebám komunity. Starosta P. Pospíchal namítl, zda by to nebyl konec Národního domu. Hovořilo se i o potřebě oprav budovy, nezbytných úprav a nového vchodu.
Kvart v únoru 90 informuje:
“O budoucnosti Sokolského národního domu se hovořilo na neoficiální poradě některých členů výboru. Hovořilo se o možnosti pronájmu budovy za rentu zájemci, který by v budově provozoval restauraci či pod.) a ve dnech potřeby pro Sokol ji vyhradil pouze pro tento účel. Další diskutovaná alternativa spočívá v odprodání budovy a zakoupení nového pozemku a výstavby nové budovy, úměrné potřebám Sokola.
V historii československé komunity v Melbourne byl v počátcích budován fotbalový klub Slavia. Potom se vybudoval komplex Šumava, teprve pak Sokolský národní dům, který vlastně uvažujeme jako styčný bod a prostor pro setkávání československé komunity. Za úvahu by stálo posoudit možnost soustředění života komunity do komplexu Šumava a využívat ji i pro rekreaci rodin atd. Zatím je každé naznačená řešení pouze hypotetické a nezáleží jen na nás.”
V březnu Výbor vyhlašuje sbírku na podporu Občanského Fora vzniklého při listopadové revoluci. Částku $2750 v dubnu odvezla do Prahy a předala Václavu Bendovi Zdenka Dohnalová.
Cvičení je i nadále málo navštěvováno (v dubnu jen 3 muži a 7 žen). Vlasta Šustková se snaží cvičení oživit ve Forest Hill High. Její žádost, aby se cvičení konalo pod hlavičkou Sokola výbor ale odmítá – cvičení nemůže být pobočkou Sokola, protože V. Šustková není členkou výboru.
Odbor nohejbalu, s ohledem na nevyhovující prostor tělocvičny se stěhuje do Richmondu, kde organizuje V. Sosnovec družstvo nohejbalu a volejbalu s 12-15ti zájemci.
V květnovém Kvartu je uveřejněna výzva sokolským jednotám Ústředí Čs. Sokolstva v zahraničí k pomoci obnovení Sokola v republice. Výbor se usnáší pomoci jak prostředky dovolí. Záznam z výborové schůze též uvádí, že: „Sestra vzdělavatelka si stěžovala, že jí píší sestry nepříznivě o obsahu Sokolského listu. Jedna sestra list odřekla“.
V červnovém Kvartu rezignuje redaktor J.Spiegl s odůvodněním, že nevidí pozitivní výsledky své práce.
Po stavebním i finančním průzkumu výbor konstatuje, že oprava domu by byla příliš nákladná a chce zvážit, zda by nebylo výhodnější dům prodat a z výtěžku koupit levnější pozemek a na něm postupně postavit novou sokolovnu a společenské místnosti.
Nad budoucností se v červencovém Kvartu 1990 zamýšlí pokladník M. Hájek: „Údobí posledních 12 měsíců bylo pro nás zajímavé hlavně tím, co se dělo v ČSR. ... skončilo to náš „uprchlický“ statut. Doufám, že to bude míti dobrý vliv i na náš zdejší krajanský život a na budoucnost Sokola a Národního domu. ... více a více jde o to, jak domu nejlépe využít a jak zajistit účast a zájem nových pracovníků? Budoucnost závisí na nových lidech, ale kde jsou a odkud budou nyní přicházet?“
Na valné hromadě 12.8.1990 je přítomno 26 členů (počet platících členů je 221) a vzdělavatelka J.Tůmová znovu ve své zprávě konstatuje, že zájem o cvičení a sokolské přednášky je minimální.
Výbor je pak zvolen ve složení: starosta Pavel Pospíchal, místostarosta Josef Schoenflug, jednatelka Jaroslava Kollárová, pokladnice Růžena Gebertová, vzdělavatelka Jana Tůmová, matrikář Jaroslav Dohnal, náčelník Jaroslav Tůma, knihovnice Slávka Richterová, zábavní ref. Břetislav Tomeček. Členové výboru: Václav Haramul, Ing. Jaroslav Hlávka, Miloslav Hájek, Milan Hemala, Eric Grant, Josefa Skálová, Václav Truhlář, Vojtěch Brodecký, Mirka Soustová a Václav Sosnovec.
V září Kvart předkládá k diskusi plány na postavení nové Sokolovny na jiném pozemku i s finanční studií, předpokládající prodej stávajícího domu a vypsání půjček krajanů. Výzvu na zajištění finanční podpory s návrhem na konkrétní řešení podepsali: Vojta Brodecký, Slávek Hájek, Pavel Jindra, Josef Knop, Pavel Pospíchal, Ruda Říčánek, Jirka Šimák, Venca Sosnovec, Leoš Válka, Míša Ondráček a Josef Zumr.
Kvart ve svém prosincovém čísle informuje o Mikulášské zábavě, která jako první se konala s likérovou licencí. Konstatuje, že vše bylo zařízeno na poslední chvíli a bez úsilí především Břeťi Tomečka a Venci Kubáska by se to nepodařilo.
Únorový Kvart 91 uveřejňuje dopis V. Havla a dopis V. Malého, D. Němcové, V. Bendy s poděkováním všem krajanům, zejména Evě Gregové za dlouholetou podporu disidentů. Redakce také uveřejňuje informaci z výborové schůze (26.2.), kde „jednalo se také o kvalitě a sokolství Kvartu. Hlasování nebylo konkluzivní a tak pokračujeme“.
V červnovém Kvartu výbor informuje, že: „Myšlenka nového Národního domu byla uvítána s velkým nadšením. Nikdo z těch, kteří vyplnili dotazník se nevyjádřil proti. Byla slíbena značná částka peněz a mnoho hodin bezplatné práce. Bohužel stále zůstává značný finanční schod, který je za dnešní ekonomické krize nemožné překročit.“
Valná hromada, které se účastnilo 36 členů a hostů (počet platících členů byl 216) zvolila výbor ve složení: starosta P. Pospíchal, místostarosta J. Schoenpflug, jednatelka J. Kollárová, pokladník I. Kinda, vzdělavatelka J. Tůmová, matrikář J. Dohnal, náčelník J. Tůma, a členové Krčková, B. Tomeček, Pošepná, V. Haramul, Nešpor, M. Hájek, J. Hlávka, M. Hemala, V. Sosnovec, J. Skácelová, E. Grant, Viola, Soustová, Pošepný, Gubertová.
Z kalendáře společenských aktivit se ale dá usoudit, že Národní dům skutečně „ožil“. V únoru tam přichází pobesedovat nechvalně známý dr. Hromádko (stejný, proti kterému v padesátých letech protestovali někdejší členové sokolské jednoty v Melbourne). V červenci se koná vystoupení populárního „Zpívajícího advokáta“ Ivo Jahelky a v srpnu navštívil Národní dům tehdejší minister financí Václav Klaus.
Ze záznamů dále vyplývá, že se výbor rozhodl pro postupné vylepšování domu a o jeho přestavbě. V říjnu zve výbor na svoji schůzi architekta Vladimíra Kapustu k prodiskutování zamýšlených úprav budovy.
Konec roku 1991 je tedy opět ve znamení obětavé práce mnoha lidí.
Kvart v říjnu 91 uvádí, že: “Ve spodním sále Sokolovny byla svépomocí postavena nová sprcha. Svou prací zdarma přispěli dlaždičkář Jaroslav Kovařík, instalatér Venca Sosnovec, malíř Josef Zouber, nábytkář Josef Zumr a Zdenek Moll, lino doda1 Josef Knop.”
V prosincovém Kvartu pokladník Ivan Kinda mimo jiné píše: “Opravy a přestavba Národního Domu: M. Sadílková 2, M.Kantor 100, J. Tůma 150, Andělovi 34, M.Potůček 100, J. Tomáš 120, E.Lany 38, I.Kinda 100. Celkem $644.00. Skutečné náklady (nová sprcha a nové hrníčky - pouhá výměna rozbitých, materiál na projekt přestavby) ovšem stály $1,348.00. Je třeba si opět uvědomit, že pokud by nebylo daru - dobrovolné práce lidí jako Jarda Kovařík - dlaždice, Josef Zumr a Zdeněk Moll - nábytek a oprava dveří, Josef Zoubek - vymalování, Vašek Sosnovec - práce, Vlado Kapusta - návrh a spousta běhání, Marek Toman, Franta Říha a Emil Holeček - odborné konsultace, Pavel Pospíchal - všechno ostatní, nebylo by možné vůbec nic a Národní Dům by se asi rozpadl. Jak vidíte, dary a členské příspěvky zdaleka nepokryjí režii, zvláště pokud si člověk uvědomí že na přiklad Gas & Fuel od nás za toto období dostal $225.21, Elektřina stála $686.13, Board of Works si napočítali $813.20, Fire Brigade $114.00, Liqour licence $108.00 a podobně. Po pravdě řečeno - drží nás nad vodou výtěžky měsíčních zábav. A tak asi naše největší díky patří těm co organizují a chodí na zábavy - z organzátorů snad především Slávce Kollárové, Jardovi Tůmovi, Janě Weilové a Pavlovi Pospíchalovi.
Dovolte mi krátký komentář. Jak zřejmě všichni víte, chystáme podstatnou přestavbu Národního domu. Do jisté míry je to vyložená drzost. V bance máme asi $12,000 a odhady, kolik by stálo zadání staviteli jsou kolem $80,000. My to ovšem nikomu nemůžeme zadat. Prostě "se to" zase nějak udělá. To znamená že pár lidí to opět odeře za ty ostatní. No tak „ostatní“ - ozvěte se. Potřebujeme pomoc a peníze. Na závěr snad ještě jednu věc. Nikdo z nás - tedy funkcionářů, to nedělá kvůli slávě a rozhodně ne (jak jsem jednou slyšel od jednoho trouby) kvůli penězům. Ale došlo nám, zvláště v poslední době, že jsme tu v Austrálii opravdu natrvalo. I dnes, kdy je to nejen možné ale i vítané, se moc málo lidí vrací "domů". Nám ostatním, kteří tady zřejmě zůstaneme "natrvalo", snad stojí za to mít styčný bod.”
V prosinci 91 se koná pásmo poezie a hudby Kroužku improvizátorů a tradiční Mikulášská zábava. Výbor dále hledá cesty jak zlepšit péči o penzisty, pomáhat nově příchozím a starat se o sociální potřeby krajanů.
V prosincovém Kvartu píše Ivan Kolařík o příběhu českého emigranta. „S Vojtou Vrbou jsem se setkal teprve před několika dny. ... po dvouletém cel australském pátrání ... našel jsem ho v žalostném stavu s uzlíčkem veškerého „majetku“, který se mu podařilo od jeho příjezdu 1980 nashromáždit“. Dále pak popisuje, jak Vojta Vrba ve své samotě psychicky emigraci nevydržel a že je mu potřeba umožnit návrat domů a žádá českou komunitu o pomoc. V únoru 92 pak Ivan Kolařík odváží Vojtu na letiště. Celkově se na Vojtu sešlo v darech 1700. „V předvánočním čísle Kvartu jsem vyjádřil názor, že my, jako česká a slovenská komunita zachráníme život člověka. Podařilo se nám to díky společnému úsilí. DÍKY.“, napsal Ivan Kolařík v březnovém Kvartu.
Na valné hromadě 18. 8. 92, které se účastnilo 28 členů a hostí byl zvolen výbor ve složení: starosta P. Pospíchal, místostarosta J. Tůma, jednatelka J. Kollárová, pokladník J. Nešpor, náčelník J. Tůma, knihovnice Z. Krčová, zábavní referent E. Holeček, matrikář J. Dohnal. Členové: V. Haramul, M. Hájek, M. Hemala, J. Viola, ing. J. Hlávka, E. Grant, V. Sosnovec, M. Soustová, M. Pošepná, J. Skálová, F. Říha, I. Kolařík, arch. V. Kapusta. Revizoři účtů R.Geberová, S. Nolč.
V prosincovém Kvartu 92 starosta P. Pospíchal píše: „Všichni víme, kde jsou nedostatky a co je třeba udělat. Ve výboru víme i kolik to bude stát. Přestavba záchodů (15000), topení a větráni (20000), světla a elektrika (6000). Přesto návštěva Národního domu stoupla v porovnání s uplynulými lety nesrovnatelně.“ A na jiném místě uvádí, že: „...o úspěch Mikulášské zábavy se především zasloužili: Jana Ulehlová, Slávka Kollárová, Jožka Nešpor, Honza Úlehla, Zuzana Valková, paní Heřmanová, Pavel Unger, Dáša Kubešová, Pepa Zumr, Ivan a Dana Zacharovi. A 70 dětí“
Průběhem roku se opět koná celá řada zábav (např. sedm akcí během pěti měsíců), oslava Svátku matek, Šibřinky atd.
Je také zahájena přestavba přední části budovy, která je v prvé polovině 1993 dokončena. Březnový Kvart publikuje fotografie, jak Josef Zoubek a František Adámek malují schodiště
Na valné hromadě 18. srpna (účastnilo se jí 33 členů) starosta poděkoval 80ti lidem za práci a obětavou pomoc.
„Kdo tam všechno pracoval? – a že jsem na schůzi jmenoval 80 lidí a že v zápisech nejsou?,“ podivuje se Pavel Pospíchal. „No, zřejmě zapisovatel nezapsal. Možná, že těch co pomáhali a pracovali bylo i víc. Proboha, vždyť je to víc než deset let. Škoda, že se tehdy nevedly lepší záznamy. On ale nebyl čas... tolik práce s tím bylo. A že jsem děkoval 80ti lidem – je to možné, ale rozhodně si je nepamatuji. Jen tak namátkou, určitě mezi nimi byli: P.Bartoš, H.Divišová, J.Hanka, E.Holeček, V.Kapusta, J.Knob, J.Kollárová, S.Koman, M.Konvičná, K. Konvičný, B.Kubeš, V.Kubeš, J.Kutka, V.Maršák, J.Nešpor, B.Prchal, V.Ružic, H.Růžicová, J.Slarko, V.Sosnovec, V.Truhlář, M.Warmuž, I.Zachar, J.Zoubek, atd. Bylo jich ale určitě víc. Tohle je jen co si vzpomínám, ti ostatní, nechť mi to prominou.“
Ze zprávy odstupujícího výboru vyplývá, že přestavba bude celkově stát přes $24000 a že je ještě třeba udělat kus práce. Na dokončení přestavby domu bude třeba vypsat půjčku, tak jako to udělali zakladatelé domu. Nový výbor byl pak zvolen ve složení: starosta P. Pospíchal, místostarosta J. Tůma, jednatelka J. Kollárová, pokladník J. Nešpor, knihovnice Z. Krčová, zapisovatelka P. Smítková, zábavný referent J. Křepčík. Členové: M. Hájek, V. Haramul, M. Hemala, ing. J. Hlávka, ing. E. Holeček, arch. V. Kapusta, K. Konečný, J. Skálová.
V srpnovém Kvartu 93 píše starosta Pavel Pospíchal: „Chceme-li v příštích letech pokračovat jako organizovaný celek – jinak nás nebude nikdo brát vážně – musíme získat ke spolupráci více špičkových členů naší krajanské komunity. ... Nepodaří-li se nám splnit tento naléhavý úkol, Sokol a tím i český společenský život v Melbourne přestane existovat.
Představa některých mladších krajanů o Sokole je zkreslená. Nejsme organizace jejíž činnost spočívá v cvičení prostných na Spartakiádě. Naopak v dnešním Sokole se necvičí a náš program je více založen na kulturní a společenské aktivitě.“
Kvart také uvádí částečný seznam půjček: Mr. Mrs Dobeš 500, Z.Diviš 1000, P.Rosenfeld 5000, Mr.Mrs Konvičný 1000, Mr.Mrs Ruzic 1000, M.Hemala 1000, Anna Nešpor 3000, Josef Kinda 1000, J.Tůma 5000.
V roce 1993 je ukončena přestavba dolního sálu, kuchyně a záchodů v ceně přes $35000.
Podle záznamů zejména „společenský život bují“. Výbor ale i nadále hledá lidi ochotné pracovat. V květnovém Kvartu 94 starosta P. Pospíchal vyzývá: „Je nutné, aby do nového výboru byli zvoleni iniciativní lidé s organizátorskými schopnostmi a s ochotou věnovat krajanské pospolitosti část svého volného času.“
Během roku 1994 je zavedena klimatizace ($25000) a pořízen video projektor a zvukové zařízení ($5000).
Objevuje se ale další „problém“.
Miloslav Hájek vysvětluje oč tehdy šlo: ”Nemohu přesně říci kdy bylo nařízeno všechny neziskové (dobročinné) Proprietary Companies Ltd. předělat do Associations. Rozhodně to bylo na podnět Taxation Office, aby se zabránilo převodům zisku a hlavně assets při rozpouštění. Myslím, že se tomu v Čechách říká “tunelování”. Inkorporace do asociace musela být udělána i proto, protože Taxation Office nechtěl více uznat daňové úlevy pro Pty. Ltd. Asociace totiž daň ze zisku neplatí - členové se nesmí podílet na zisku, mohou ale být odměněni za vykonanou práci, rozhodnutím výboru (kuchař, účetní, uklízeči atd.).”
„A jak jsem se k tomu dostal? Jako kluk jsme byl v Sokole, na Kladně. Zde jsem ale neměl zájem o cvičení a tak ani nevím, kdy jsem se já a manželka Adéla stali členy Sokola. Bylo to ale později po založeni. My jsme neměli zájem ani čas na spolky, ale byli jsme připraveni pomoci finančně. Chodili jsme na zábavy ať byly pořádané kýmkoliv, fotbalisty a později divadlem, a mnohokrát jsme přispěli finančně, kde bylo potřeba.
Pamatuji se, že když hledali místo po Sokolovnu, hodně jsme se stýkali s Josefem Kopeckým a také s Josefem Kadaněm. Josef často přišel za mnou a vybíral příspěvky, člen nečlen. Vlasta Šustková a Jarda Petráň u toho byli také. Tak jsem také poznal Evu Greg/Breward, která se starala o pomoc disidentům.
Až teprve někdy v půlce 80tých let jsem se zapojil do práce v Sokole a pak jsem byl i ve výboru. Pamatuji se, že první čísla Kvartu jsme připravovali k rozesílání u nás doma.
Když přišla nutnost změnit Sokol P/L do Associace, byl jsem Public Officer. To je takové “děvče pro všechno”. Je jmenovaný výborem, podle potřeby. Dali to mně, protože jsem byl více zvyklý jednat s úřady, než oni. Z výboru jsem pak odešel, když jsme se stěhovali do Queenslandu. Členy jsme ale oba dodnes.”
Valná hromada 21.8.94, které se účastnilo 30 členů, odhlasovala změna jména – Czechoslovak Sokol Gymnastic Association Pty.Ltd. na Sokol Melbourne Incorporated. Ve zprávě se dále konstatuje, že: „Společenský život krajanů je dobrý, ačkoliv je nás málo. Velmi důležité je však otázka sociální – musíme myslet na starší krajany.“
Výbor byl zvolen ve složení: starosta P. Pospíchal, místostarosta J. Tůma, jednatelka J. Kollárová, pokladník J. Nešpor, knihovnice Z. Krčová, zapisovatelka P. Smítková. Členové: V. Haramul, ing. J. Hlávka, K. Konečný, J. Křepčík, F. Rosenfeld, J. Skálová, H. Rosenfeldová. Revizoři účtů R. Geberová, S. Nolč.
27.9.1994 byl Sokol Melbourne Inc. oficielně uznán jako „Incorporated under The Association Incorporation Act 1981“. Na dokumentu je uvedeno „management committee“ ve složení: Pospíchal, Tůma, Nešpor, Kollárová, Skálová, Hlávka. Jako „Public Officer“ je podepsán Hájek
V zářiovém Kvartu 94 starosta P. Pospíchal uveřejňuje poděkování všem, kteří v tomto roce věnovali svůj volný čas a peníze. Nejvíce přispěli J.Křepčík, J. Kollárová, Z. Krčková, P.Smítková, J.Skálová, J.Nešpor, H Divišová, A.Gráfová, M.Konvičná, H.Růžicová, manželé Špirochovi a J.Špiroch ml., V.a E.Zlatý, P.Dědek, K.Kovacz a mnoho dalších. Mezi peněžními dárci pak jmenován: J. Košňar, J. Horák, F. a A. Heřman, R. a V.Kugler, M. Culková, S. Nolč, I. Cvach, W. Kepný a další.

Závěrečné slovo autora

Rokem 1994 končí moje předsevzetí prozkoumat a zaznamenat začátky a hlavní události Sokolské jednoty v Melbourne. V roce 1977 napsal Jan Waldauf v sokolském věstníku, že masarykovské maximum “státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodili”, platí i pro sokolskou organizaci, která: “udrží se jen věrností k ideálům z nichž se zrodila.”
V roce 1994 se účel a smysl Sokola Melbourne změnil. Vzdělavatelská a tělocvičná činnost se změnila podle stanov na “to promote, provide or carry out activities, facilities or projects for the benefit or welfare of the Czech/Slovak community in Australia and, in particular, in the State of Victoria and the Melbourne Metropolitan area”. Tedy úkol podstatně širší, patřící do společenské a sociální oblasti. Úkol jistě potřebný a užitečný a nepochybně přiměřenější krajanským potřebám. Je možné, že mnozí nesokolové-zakladatelé by řekli, že to tak chtěli od samého začátku. Je možné, že i sokolové-zakladatelé, kteří toužili po sokolovně by i s tímto posláním byli spokojeni.
Historie sokolské jednoty v Melbourne ale končí. Byla založena v roce 1950, po pěti letech odumřela, aby po dvaceti letech byla znovu oživena. Po nadšeném začátku, při budování Sokolovny a krajanského domu a příchodem lidí, jejichž zájem ležel jinde než v sokolské vzdělavatelské a tělovýchovné činnosti, sokolství v jednotě začalo pomalu odumírat. Ostatně právě tak jako i většinou ve světě a v republice. Nevím, zda je to dobře nebo špatně. Když se dívám kolem sebe, někdy si myslím, že trocha toho sokolského idealismu by určitě neuškodila. A nejen mezi Čechy. Právě tak s ohledem na ve světě kolem nás hrozivě rostoucí obezitu, i trocha toho tělocviku by nebyla tak zcela k zahození.
Po sokolské jednotě zůstává dům, který stále nese její jméno. A i to je snad dobře. Snad se někdo po letech zeptá: „What is it, that Sokol, dady?“ A snad se i najde někdo, kdo to bude umět vysvětlit.
Dá se říci, že odcházejícím zakladatelům se záměr udržet Národní dům podařil. “Mladá krev”, kterou se jim podařilo do Sokola přivést, skutečně odvrátila nebezpečí prodeje sokolovny a věnování výsledku dobročinným účelům, jak podle schůzovních zápisů někteří staří členové po několik let navrhovali. Nepochybně hybnou pákou se stal nově zvolený starosta Pavel Pospíchal. Dokázal se obklopit pomocníky nejen mezi členy Sokola, ale i mimo něj. Byla to zejména jeho vytrvalost s jakou o udržování a vylepšování Národního domu usiloval a jeho vedení a schopnost přesvědčit lidi kolem sebe, aby pomohli. Právě tak jako původní zakladatelé. Na rozdíl od nich, kteří byli motivováni vírou v sokolskou myšlenku, jeho motivací bylo vybudování českého a slovenského střediska pro společenské a sociální účely.
Ani zdaleka si nedělám nárok na to, že se mi podařilo dát dohromady kompletní historii sokolské jednoty v Melbourne. Nejsem historik, chybí mi základní znalosti historikovy metody. Snad se mi ale podařilo vytvořit jakýsi souhrn, základ na kterém by mohl skutečný historik stavět.
A snad se mi podařilo napsat i malé připomenutí, aby se všechny kteří se obětavě na práci podíleli nezapomnělo.
Procházel jsem časopisy, které jsem měl k dispozici. Zpovídal jsem přátele a známé a děkuji jim za jejich trpělivost. Prošel jsem také sokolský archiv a kroniky. Každý archiv je poznamenán tím, že jakýkoliv zápis je vždy tak dobrý, jak pečlivý byl jeho zapisovatel. Nepřekvapí proto, že archivy dobrovolných organizací, při neodmyslitelným střídání funkcí, trpí značným počtem „bílých“ neúplných a někdy až nesrozumitelně zkratkových míst. Některé záznamy jsou psány rukou a nejsou vždy snadno čitelné. Neúplnost záznamů a někdy i jejich protichůdnost se pak v sokolském archivu opakuje i na jiných místech. Všechny údaje jsem se snažil ověřovat z různých pramenů. Výjimkou jsou ovšem vzpomínky pamětníků, kterými je zápis jimi autorizován. Pokud v uvedených údajích najdete nepřesnosti nebo chybný přepis jmen – za což se předem omlouvám – napište mi o nich.
Aleš Nebeský