Co mě přimělo psát historii Sokola

Nyní a tehdy
(psáno pro Kvart únor 2005
Nedávno mi kdosi vytknul, že o našem krajanském životě nikdy nic nepíši a jen lhostejně stojím stranou. Přiznám se, že od začátku svého exilu jsem pokládal – a dodnes pokládám – dění v republice, ve světě a v mém novém domově za primární. Po počáteční zvědavosti jsem krajanskému životu opravdu věnoval pozornost jen vyjímečně. Dodnes si ale pamatuji jak Sokol byl v polovině 70tých let obnoven, a později Národní dům koupen a vybudován. Mezi lidmi, kteří se na tom aktivně podíleli, byla celá řada mých přátel a velmi dobrých známých. Bylo to cosi vyjímečného – a tak jsem o tom tehdy psal.
Snad bych tedy měl i napsat, co kolem sebe vidím dnes.
Stručně řečeno: - Před několika měsíci mě navštívil dávný známý a řekl mi, že prý sama existence Národního domu je ohrožena. Vyzval mě, abych se stal členem Sokola a vyprávěl mi o náboru nových členů. S díky jsem odmítl, je o mně známo, že spolkové činnosti neholduji. Navíc jsem mu řekl, že podle mne účel nesvětí prostředky a „branch stacking“ považuji – při nejmenším – za neetické. A pustil jsem to z hlavy.
Pak mi ale jiný známý předal e-mail (o něm jsem již psal), který „stacking“ potvrzoval a v „Novinách“ vydávaných v Sydney jsem četl pseudo-anonymní dopisy s obviněním o „vytunelování“ Šumavy (prokazatelně falešným) a nedoloženými obviněními o „tunelování“ Národního domu. A tak jsem se začal zajímat. Jako dopisovateli se mi dostalo pozvání na Valnou hromadu, abych se přesvědčil sám.
Zajímal jsem se ale dál a – nestačil jsem se divit. Při různých setkáních s přáteli jsem slyšel o výhružkách fyzickým násilím a dokonce o konkrétním anonymním dopise vyhrožujícím vypálením domu jedné ze zakladatelek Sokola a Národního domu.
Ptám se dál. Můj dávný známý z počátku mého vyprávění mě ujišťuje, že neví co je to za lidi a s výhružkami nemá a nechce mít nic společného. Pak jsem byl pozván na další schůzi, kde jsem se nic moc nedozvěděl. S velice hlasitým pokřikem jedněch a s mírným protestem druhých, hned po zahájení – schůze skončila.
Při té příležitosti mě napadlo, že z původních zakladatelů domu jich asi již kolem mnoho nebude. Začalo mě zajímat, co tomu všemu asi říkají. Vytočil jsem telefonní číslo jednoho ze zakladatelů. Nejprve se ale ptám, jak to tehdy vlastně bylo.
„Jo, člověče, někde je snad archiv a tam to všechno musí být.“ Omlouvám se, že jsem ho bez varování přepadl, ale že mě jde spíše o osobní vzpomínky, jakkoliv neúplné – i když asi přesnou historii by měl také někdo někdy sepsat.
„Dům – nebylo to najednou“, říká mi Josef Kadaně. „Myslím, že klíčová schůze byla v Rheinlandu, kde se díky manželům Zlatým sešlo poměrně hodně lidí. Schůzi vedl starosta Sokola F. Vozábal a byl tam Šetek, Kopecký, Kugler, Petráň, Šustek, Graf, Schoenpflug, Tůma a Tůmová, Nový, Culka, Močička, Mencl, Dub, Kinda, Ambrož, Voborský a snad tucet dalších. Nechť mi prominou ti, jejichž jména si nevzpomínám. Hned na to se pak přidali další, ne nutně v tomto pořadí – J.Knop, manželé Hájkovi, manželé Rosenfeldovi, manželé Ružicovi, pani Skálová, J. Nový atd. Na schůzi se mluvilo o tom jak začít sbírku – a než jsme se rozešli, bylo na stole několik tisíc dolarů. Každý dal.“
„A jak jsme se k tomu názvu „Sokol“ vůbec dostali? Abychom si mohli dovolit koupit nějaký dům bez půjčky, na to peníze nebyly. Dům měl sice sloužit všem krajanům, ale na bankovní půjčku jsme museli mít nějaký spolek, který existoval a v jehož jménu se mohla budova koupit. A také spolek registrovat a mít příslušné stanovy. Mezi existujícími spolky – Sokolem, Divadlem a klubem Slávie, měl Sokol nejvíce aktivních členů. Ve stanovách museli být také uvedeni členové, ochotní převzít odpovědnost před úřady za dodržování stanov. Bylo nás sedm – Vozábal, Šetek, Petráň, Kopecký, Kugler, Vlasta Šustková a já. A tak se zrodil Czechoslovak Sokol Gymnastic Association N/L.“
A Josef dál vypráví, jak se mu po sepsání stanov a úřední registraci podařilo zajistit bankovní půjčku. J. Petráň nalezl budovu v blízkosti středu města, peníze ale stále ještě nestačily. Situaci zachránil svojí osobní půjčkou J. Kopecký.
„Tím to ale vše teprve začalo“, říká Josef. „Všechno bylo potřeba uvést do použitelného stavu. Podlaha dole, kuchyně, záchody, prostě všechno. Především členové Sokola, ale i celá řada krajanů – po večerech, sobotách a nedělích – vždy přišel někdo ochotný přidat ruce k dílu. Hodně krajanů dalo materiál zdarma nebo za nominální ceny. Vzpomínám si mezi jinými na J. Kutku, B. Culka J. Knopa a Močičkovi. A chodili tam pracovat i mladí, např. volejbalisti, bratři Brodečtí, mladí Kuglerovi – ale vůbec mnoho dalších. Dokonce i Jugoslávci nám pomáhali.“
„Přitom, samozřejmě, se také musely platit splátky a běžné účty. Každý měsíc byla zábava s tombolou a stále se vybíralo. A lidé dávali. Musím se také zmínit o dobrovolnících, kteří zábavy připravovali, uklízeli a vařili. Když bylo vše připravené, jeli se domů osprchovat a pak se vrátili zpět do Sokola, kde platili vstupné jako každý jiný. Při zábavách pak také obsluhovali u stolů a nakonec pak umývali nádobí a uklízeli sál. Nikdo nebyl placen – dělali jsme to s nadšením. V kuchyni zpravidla pracovala pí.Voborská, Gráfová, Ambrožová, Petráňová, manželé Růžicovi, moje paní, a samozřejmě Jarda Křepčík – a pečivo věnoval L.Šindler. Jen doufám, že jsem na někoho nezapomněl“, dodává Josef.
„A jak to bylo dál? – to se budeš muset, člověče, zeptat někoho jiného, od roku 1983 jsem ve výboru již nebyl. Vím ale, že o tělocvik přestal být zájem a tak jméno Sokol zůstalo už jen v názvu. To ale nevadí, nedávno jsem tam po delší době byl a byl jsem příjemně překvapený, jak je dům zvelebený. Dokonce i výtah. Kdo by to byl kdy řekl“, končí Josef a chce vědět, proč se vlastně ptám, jestli o tom chci psát.
Říkám mu, že mu nebudu opakovat pomluvy a drby, které poletují kolem, a které – jak oba dobře víme – od nepaměti patří, spolu s osobními závistmi a nenávistmi, k oblíbené kratochvíli mezi krajany. A nejen mezi nimi, pochopitelně. Říkám mu, že se zmíním jen o tom, co jako vzdálený pozorovatel vím a nebo o čem se může přesvědčit on sám. Vyprávím mu o rozděleném výboru, o podivuhodně zvláštním náboru členů a následném zastavení příjímání nových členů, o obviněních z „tunelování“ na stránkách „Novin“ ze Sydney, podivné webové stránce nesoucí domainové jméno „sokolmelbourne“, jejíchž autor se Sokolem Melbourne Inc. nemá nic společného.
Na druhém konci bylo chvíli ticho. „Tak to bych nesmírně litoval, kdyby se měl dům na kterém jsme se všichni tolik nadřeli, rozpadnout kvůli hloupým a bezvýznamným sporům“, řekl Josef Kadaně a oba jsme položili telefon.
Pomyslel jsem si, že je skutečně nejvyšší čas, aby historie vzniku Sokola a Národního domu byla sepsána aby neupadla v zapomenutí.
Aleš Nebeský